Otráveně běhám bytem a sbírám opuštěné kousky nádobí.
„Normálně si sedni a něco napiš.“
„Hm, teď zrovna nemám čas, vidíš snad, jak to tady vypadá…“
Rozhlédne se, ale nic zvláštního nevidí. Snad jen trochu drobků od snídaně se válí na zemi, hromada vypraného prádla pózuje elegantně na pohovce, decentně zahalená šátkem, a skrze okna se nabízí romantický, jemně zamlžený výhled.
„To ten pyl ze smrků. Je všude, nemá smysl mýt okna, dokud ta pylová apokalypsa neodezní,“ reaguju hbitě a moje oči sklouznou na dvířka kuchyňské linky. Teď dopoledne, nemilosrdně ozářené ranním sluncem. Jako kdyby prstíčkem ukazovalo na všechny šmouhy, kapky a cákance. „Po obědě už to nebude tak vidět,“ utrousím směrem k těm nejvíce poznamenaným dvířkům pod dřezem a vezmu hadr na nádobí, totiž takovou tu prací utěrku a řádně ji vymáchám v horké vodě s kapkou jaru. Pak k ní čichnu. Vzdychnu a odnesu ji rovnou k pračce. Vyndám novou.
„Nesnáším tyhle kuchyňské hadříky…“ ozve se mi za zády posměšně. Nekomentuju to, protože je samozřejmě taky nesnáším. „Houbičkou bych to utírala týden a papírová utěrka se mi zdá neekologická.“
„Proč?“ uchichtne se a civí skrze opylovaná okna do dáli. „Tyhle utěrky jsou jako ekologičtější? Vždyť je furt pereš. “
Leštím postupně zleva doprava, abych nezapomněla, kde už je hotovo, protože na bílém lesklém nábytku si člověk nemusí být zcela jistý.
„Tak už něco napiš, nebo to nestihneš,“ nabádá mě celkem netrpělivě a kulí oči na skleněné výplně. „Máš tam šmouhy, se mi zdá.“
„Nezdá. Už to nejde umýt. Jak jsou ty dveře hned vedle dřezu, prostě se naleptaly nebo co.“
„Hm, mi připadá, že pípá pračka.“
„Slyším,“ odseknu a běžím poslušně do koupelny. Z kuchyně se ozývá chichot. Napodobuje snad zvuk z koupelny?
Sušička vrčí, myčka už větrá a skrze jemně ojíněná okna dopadá svit na zametenou podlahu.
„Tak co, už píšeš?“
„Ne.“
„A proč? Už se ti to tady všude blejská a ty si klidně lehneš na gauč? Vždyť máš ještě skoro půl hodiny…“
„Jo, přesně. Lehnu si a už mě neotravuj, za chvilku musím jít do práce.
„No jo, já vím, vždyť jdu s tebou, jako vždycky…“
„Lehni si tady. Prosím tě, a už chvíli mlč, nebo o tobě napíšu. “
„Jé, a to by šlo?“ zatetelí se.
„Asi šlo. Ale musela bych o tom trochu přemýšlet, tak mě neruš.“
„Budu jako myška,“ usměje se šibalsky a sebere mi deku. Vzdychnu, zvednu se a zasednu k počítači.
Pomalu přestávám sledovat hodiny nad naleštěnými dveřmi. Skoro si ani nevšimnu, že moje druhé JÁ právě usnulo pod dekou. Aspoň na malou chvíli!
Konečně začínám psát…
„Otráveně běhám bytem a sbírám opuštěné kousky nádobí…“
