„Jak se máte?“ ptá se zákaznice a zvolna dosedá do křesla.
„Dobře, díky!“ odpovím bez rozmyslu, jako vždycky s úsměvem, aniž bych tušila, co tím způsobím.
„To neřikejte, tohleto! To nemůžete takhle zvesela! Přece nechcete, aby vám všichni záviděli?!“
„Jenže já se fakt mám dobře. Dokonce se snažím, aby i ostatní odsud odcházeli v dobrém rozpoložení, pokud možno.“
„Ale copak se vám neděje nic vůbec nic, aspoň trochu hrozného? Co děti? Nebo manžel? Vážně nic?“ energicky gestikuluje zákaznice. „Přece, kdyby ostatní o vás věděli, že se nemáte zas tak dobře, eventuelně, že se opravdu vůbec nemáte dobře, odcházeli by odsud v přesvědčení, že oni se mají lépe! Mohlo by je to jaksi – povzbudit!“ pokládá zákaznice doplňující otázku a rovnou si i odpovídá.
„Ale, přece jim nebudu lhát…“
„To po vás nikdo nechce, jenom se pořádně zamyslete, co… už vás něco napadá?“
„Máte pravdu, málem bych zapomněla… trochu mě naštval manžel, slíbil mi výlet…“
„No, vidíte, a co? Ležel doma na gauči!?“ raduje se z prvních náznaků sdílené nepohody a zvesela gestikuluje rukama. Trochu se vrtí, snad nebude pěšinka nakřivo.
„Na druhou stranu, prosím!“ nahlásí ještě.
„No, a pak se mu nechtělo vlakem, že už bylo dost hodin…“
„Tak jste nikam nejeli!“
„Šli jsme jenom z Písnice do Bráníka… jako vycházku po Praze,“ vzdychnu, jako kdyby taková desetikilometrová procházka po městě neměla žádnou přidanou hodnotu.
„Tak to mi vůbec nevykládejte, to nemá cenu!“ obrátí oči v sloup. „Víte co, já vám teda něco řeknu. Ono totiž existuje takzvané – Vyvažovací pravidlo,“ významně přimhouří oči a na okamžik ztuhne, takže stihnu ostříhat vlasy kolem uší.
„Já bych tomu normálně nevěřila, ale až vám řeknu, co jsem zažila! Pochopíte, že to není legrace. Prostě není ve vašem zájmu nahlas tvrdit, že se máte dobře!“
Raději zákaznici neodporuji a pouze přikyvuji a zároveň normálně zkracuji běžný krátký sestřih, asi po dvacáté páté nebo po dvacáté šesté, tolikrát už jsem tyhle vlasy stříhala.
„Chcete obrázek?“ zazubí se v mezeře mezi dnešním tématem.
„Ne, dobrý, já si to pamatuju,“ odpovím, ale zároveň si rovnou říkám, zda taková odpověď také nevzbudí jistou nevoli, jednak jsem použila slovo – dobrý- a pak, aby to nevypadalo že mi na tom ani nezáleží, že ji klidně odbydu a ani si nezkontroluji předlohu, již značně ošuntělou, podotýkám.
„Jasný, ale, abych se vrátila k věci. Mám mnoho příkladů ze života, asi jako každý. Jakmile se – konečně – máte dobře, ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jste šťastná, třeba sedíte někde pod slunečníkem, zíráte na moře, manžel neprudí, ale čte si, děti zvesela šnorchlují, no a bum, jen co si to pořádně uvědomíte, přijde nějaká jobovka. Prasknou vám v bytě stoupačky! Nebo jste doma, užíváte si klid, pohodu, dítě přijaté na střední, takže euforie, žejo, vy se neuhlídáte a tak bezstarostně plujete mezi prací a kuchyní, najednou si pomyslíte, mám se skvěle! a bum, manžel si zlomí nohu na mokré podlaze v koupelně! Těsně před wellness víkendem, který vám zakoupil na Slevomatu, jako opožděný dárek k výročí svatby! Chápete to? Prostě, kdykoliv nahlas řeknete – mám se dobře – přijde na řadu Vyvažující pravidlo!“ vydechne a významně kývne hlavou. Pak zaostří přímo před sebe.
„Krásný! Fakt super jste mi to ostříhala!“ zálibně se prohlíží v zrcadle. Trochu se na ni zamračím, zavrtím hlavou a dám si prst před pusu. Rozhlížím se, jako kdyby nás snad někdo špehoval.
Pak zašeptám: „Pssst! Raději to neříkejte nahlas! Aby vás nepostihla nějaká kalamita! Víte co! Liják, vši, nebo alopecie…“
Za chvíli přichází další zákaznice. Pro zajímavost se ji zeptám raději hned: Tak co, jakpak se vám daří?“
„Ále, pravdu?“ vzdychne.
„Určitě!“ pobídnu ji.
„Stojí to za… starou bačkoru. Kdybych vám to všechno měla vyprávět…“
„Klidně…“ a bude líp, to je jasné. Ono to prý vážně funguje, víte? Jmenuje se to – Vyvažovací pravidlo! Na to se můžete spolehnout. Jedna paní v kadeřnictví to povídala…
