Do života nám vstoupil nový člen rodiny. Moc toho nenamluví ani nenachodí. Zato my dva, já a manžel, jsme kvůli ní pobíhali a halekali na zahradě několik dní. Náš cíl byl jasný. Včas najít ideální stanoviště. Místo, kde by se vyjímala a kde by se cítila příjemně. Kontrolovali jsme dopad slunečního svitu, závětrnost, vlhkost a hustotu půdy a v neposlední řadě
i její pH.
„Já bych vzal tenhle, píšou polokmen, zdá se mi tak akorát, co ty myslíš?“ Chápejte, šlo o čistě řečnickou otázku. Takže si nemyslím nic. V oblasti určování délky něčích nohou jsem velmi neutrální, obzvlášť když bude jenom jedna a napevno zakořeněná. Sama bych si vybrala o něco delší, ale nikdo se mě neptal. Ale člověk, a snad i strom, si nakonec zvykne.
Výběrem nohy – kmínku a samotné odrůdy to teprve začalo. Na e-schopu nás nalákali na odolnou Jojo, tvrdili, že si hravě poradí s jarními mrazíky i šárkou. Následující fázi, hloubení obří díry, kterou bylo třeba záhy zase zaplnit třemi různými vrstvami zeminy, substrátu či hnoje v různém poměru, jsem nechala na manželovi. Očekávala jsem navýšení pravomocí v následujících etapách.
Hned ta další mě však poněkud šokovala. Manžel mě vyzval, abych ho doprovodila na romantickou procházku jarní přírodou. Vyzbrojil se igelitovým pytlem a lopatkou.
Ona vycházka kousek za Prahu však měla zcela prozaický cíl. Hledat a sbírat kobylince. Manžel se tetelil z každého malého, které nazýval pravým jménem, jež si zde nedovolím použít. Doprovázela jsem ho a přidržovala mu pytel či lopatku, jak bylo potřeba, přičemž jsem cítila nejen závan exkrementu, ale i velikost své vlastní obětavosti, hraničící se zaslepeností. To asi jak jsem zadržovala dech a přivírala oči. Zprvu se zdálo, že úlovek nepostačí, že se nám nepodaří najít pořádné naducané a výživné koňské hovno, ale nakonec se zásoba živin pro naši Jojo nedala ani unést.
,,To už by mohlo stačit, co myslíš?“ navrhovala jsem co deset minut, ale přitom oddaně nastavovala pytel, aby ani kousek nepřišel nazmar.
Počasí nám přálo. Konečně se zdálo, že co nevidět přijde blahodárný déšť. Nastal pravý čas na hloubení jámy.
„To už by mohlo stačit, co myslíš?“ ptal se manžel po každých deseti centimetrech kopání. Kutal statečně až do jednoho metru, jak radili na internetu. Možná i hlouběji, jak doporučoval děda. Já se svého poradního hlasu vzdala ve prospěch následujících diskuzí, které měly teprve přijít.
Ale nepředbíhejme. Adopce na dálku, i na blízko, má svá pravidla. Přes ta nejede vlak, natož PPL – nebo DPD, v našem případě.
Do Alzaboxu ji naštěstí nenarvali. Strávila další noc ve skladu, v osamění, mezi cizími balíky, bez čerstvého vzduchu a vody. Jezdila chudák dodávkou sem a tam, než se podařilo vykomunikovat setkání. Nakonec jsme si pro ni směli dojet kousek za Prahu a vyzvednout si ji. Ležela v plastové rakvičce a nejevila známky života.
Následovaly dlouhé hodiny čekání v kýblu. Doufali jsme, že se probere. Jojo trpělivě stála, smočená tam dole, a stydlivě klopila pár svých nedokonalých, všemi směry trčících paží.
Vypadala smutně, snad až uboze. Vyrvaná ze země, v cizím prostředí, mladá a neukotvená.
,,Neboj, táta už ti vykopal krásnou díru. Budeš jako v pokojíčku! Na dně máš koňské koblížky, sami jsme je nasbírali na cestě v lesíku,“ vyzdvihovala jsem naši snahu postarat se o její dobro – a najednou se mi akce se sběrem trusu zdála chvályhodná. Pohladila jsem útlý kmínek a pocítila jemné dojetí.
,,Ostříhám tě nakrátko, je to potřeba. Neboj, jsem skoro z oboru, počkej příští rok, jak budeš zdravá a silná. Zesílí ti kořeny a narostou nové pěkné větvičky, uvidíš… Tuhle hlavní větev nechám delší a tyhle půjdou pryč. Ostatní zkrátím až tady k tomu vnějšímu očku. Jinak to nejde. Neboj, to nic není, to se takhle musí… Říkali to na YouTubu.“
„Co myslíš, už to stačí?“ domáhám se souhlasné podpory tentokrát já. Třesoucí se rukou odkládám zahradnické nůžky. Všude kolem na zemi se válí uťaté pahýly, mrtvé kousky větví.
Hledíme s obavami i nadějí na čerstvě adoptovanou Jojo. Připomíná teď obyčejný klacek. Ani byste nepoznali, že za rok nebo za dva, možná za čtyři, poroste v naší zahrádce na Břevnově nádherná odolná slivoň, plodící úžasné šťavnaté a sladké švestky.
,,Myslím, že už to stačí,“ pronese spokojeně manžel a já s ním tentokrát souhlasím.
Žádná další větev k zastřižení už totiž nezbyla.
,,Abychom to s tou péčí zas nepřehnali,“ dodám ještě.
Stanovit hranice hned na počátku je zkrátka důležité. U stromů i u lidí.
Jenom se to holt nesmí přehnat. Jak to s Jojo dopadne, to zatím neví nikdo. Vrátil se studený arktický vítr a na nejsvrchnější větvičce raší jeden zelený pupen. Malá naděje, která je zapotřebí vždycky a všude.
