Blog

Tragický výraz. Nebojím se ho použít. Zvláště ve chvíli, kdy vstupuji do pokoje dospívajícího dítěte. V jeho nepřítomnosti.

Naštěstí nehodlám pomstít smrt skoro celé láhve mléka, kterou jsem omylem našla pod jeho postelí. Ani se neplánuji posmívat několika zaschlým miskám, kdysi snad půvabným, leč nyní plísní ojíněným. Hledím na to němé jeviště a tuším drama. Jeho důsledky lze sice odhadovat, ale na druhou stranu, kdo by šel na představení, u kterého přesně ví, jak dopadne?

Hlavou mi bleskne, že… Něco tu smrdí, v pokoji dětském… a není to jen zpocené prádlo či zatuchlý ručník. Daleko horší je zrada a bezpráví, co se tu právě začíná šířit jako bakterie na lžíci vedle počítače. Jako houba a plíseň v krabičce s kdysi voňavou svačinou. 

Zdá se to jako šílené, ale snad je to nějaký plán? Proč by si jinak schovával špinavé nádobí pod postel? Možná chce rafinovaně odvést mou pozornost? Je zřejmé, že… Na nebi i na zemi je mnoho věcí k přemýšlení… a bordel na koberci k nim jistě také patří! 

Zatím odolávám, ale nutkání se začíná stupňovat. Chlapec příliš mnoho protestuje… ale to je jeho problém! Přece kdyby si tu aspoň občas uklidil, nevystavil by mě takovému pokušení! Ach, chudák mladý… ve vývinu, těsně na prahu dospělosti… Vždyť jedině zodpovědností za své činy stává se chlapec mužem! 

Ještě pořád se jen rozhlížím. Můj pohled skenuje spodní i vyšší patra, šplhá se do knihovny a na police, zalézá za závěs. Všímá si drobných detailů, jako jsou zmuchlané obaly od proteinových tyčinek či hromádka špinavých fuseklí. Smutná zaprášená torza kdysi slavných legostaveb sklesle trčící na poličce se dělí o zašlou slávu s roboty a tam někde za nimi číhá jeden tank a dva dinosauři. Nikdo už je nezvedne a nezavrčí s nimi, nedostanou se do jiné galaxie ani nebudou bojovat na vesmírné lodi jako kdysi.

Zastydím se za tolik nostalgie, vždyť… Stručnost je duší vtipu!

Trpím. Lego robot, tank i dva ušmudlaní dinosauři na mě útočí! Brání zřejmě nekonečné haldy popsaných papírů. Pikslu ořechů a obal od proteinu. Nedá se to vydržet! Za nimi se šikují okoralé svačiny i lžíce od lupínků. Hulákám na ně, ale kryju se dveřmi. Aspoň to prádlo seberu…

Uklidit či neuklidit, to je ta otázka. Je důstojnější zapřít se a snášet špínu a chaos, vytrvat a dovést jedince k samostatnosti, anebo se vzepřít a všechen nepořádek uklidit a skoncovat s ním navždy? Uklidit, a spát, mít klid. Na chvíli. Možná snít – a právě v tom je ta zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, nikdo ti neuklidí zvadlé kytky na hrobu…

Prásknu dveřmi, až se lego výstavka i moje svědomí lehce zachvějí. V ruce držím hromadu mírně zapáchajícího prádla.

Uklidit či neuklidit? 

Lítý boj zmítá se v mé duši. Vracím se. Do pokoje a do minulosti. Táta na mě řve. Vyhazuje mi všechno oblečení ze skříňky. „Proč tady máš takovej bordel?!“

Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných! Uklidit si a spát – a je to.

Melancholicky, jak jinak – přece já jsem tu ta, která trpí – rozhazuji věci zpátky. Pohrávám si s rozmístěním. Mám ráda pořádek a vyváženost, souměrnost a řád. Nezůstane žádné volné místečko na zemi a robot se směje a dinosauři pořvávají, ani mlíko už to nevydrželo a zvědavě vykukuje z flašky, co se tu děje. Vznáším se na vlnách času a mávám dánskému princi trenýrkami. Přece moje dilemata nejsou o tolik horší. Jsou také věčná. Sednu na zem a pohladím malého plyšového psíka. Má takový smutný psí pohled. Začnu mu číst z Čtyřlístku… Kde ten se tu vzal?

„Mami, proboha, co se ti stalo? Ty si tu hraješ?“

Uklidit či neuklidit, to je to, oč tu běží… a hra je ta věc, jíž chytím svědomí krále.

„Ano, hraju…“