Představuji si startovací čáru závodu. Pěkně ozdobenou vánočními světýlky. Každá závodnice vybíhá v jiný čas, který si stanovuje sama. Některá radostně poklusává, soustředěně a pečlivě obíhá všechna stanoviště, a ještě jí zbyde čas na dva svařáky s kamarádkou. Jiná se plouží jen základní trasou a některé úseky vynechá zcela. Vzpomíná, jak ve dvanácti drhla dveře a radiátory a pak dostala jeden dárek, který ještě nepatřil jí, ale bráchovi.
Dnes jsem se zařadila do průvodu – tak bych ohodnotila své momentální tempo – i já. Manžel mě totiž zaúkoloval. Potřeboval, abych dala do nabíječky jeho přístroj na mytí oken. Jedná se o speciální stěrku, která stírá a vysává vodu, takže mytí oken povyšuje na odbornou chlapskou práci.
„Jé, vy už uklízíte? To je pěkný, jak to tu voní, mám ráda tenhle vánoční grunting,“ projde kuchyní dcera, aby si zalila šálek čaje, a odchází.
„To těsto na rohlíčky není dobrý, přitom na internetu psali, že je nejlepší…“ pozoruju nebohé cukroví, kterak podivně mění tvar a skupenství. Jako by se hrůzou orosilo a pak příliš uvolnilo. Z malých drobných se staly velké a oteklé. Rohlíky.
„Jé, ty už pečeš cukroví?“ diví se syn, který se mihne v kuchyni jen velmi krátce; než se stačím otočit, je pryč a s ním i nejméně tři nepovedené rohlíčky. Dokonce zmizely i dva povedené, a to mi je vážně líto.
Průvod zhoustl a mně se zdá, že všichni kolem mne lehce popobíhají. Už není o čem diskutovat. Ocitla jsem se uprostřed nejmíň půlmaratonu! Teď v podvečer tempo jaksi akceleruje – zřejmě v závislosti na frekvenci vánočních akcí a večírků. Občas se zrychlí docela – jako by klusající dav poskočil.
Ano, právě teď odhazuji zástěru! Otírám si moučkový cukr – jak se mi dostal až do vlasů? Ještě zahlédnu svůj odraz v dokonale umytém okně, ale to už běžím: sprcha, šaty, rtěnka, a kde máme ty lístky? Aha, v mobilu…
Tentokrát davy proudí synchronně. Jedni sem a druzí tam – a všichni – pomalu?! Jenomže my pospícháme, nám za chvilku začíná představení! Farářův konec!
Tak jsme neviděli ani konec, ani začátek. Mohlo nám být podezřelé i to liduprázdno před vchodem, jen pár jednotlivců se informovalo u pána ve dveřích. Tvářil se mile a chápavě. Milosrdně.
„Zítra, přijďte zítra, to hrajeme Farářův konec. Dneska Kytici, ale ta už začala… Ovšem, čas jste trefili!“ povzbudí nás, „jenom to datum…“
Vanilkové rohlíčky vystřídalo linecké. Hvězdičky bych jako základní tvar, navíc s otvorem ve tvaru hvězdičky ve vrchním dílu, asi zakázala. Leda nějaké tlusté macaté; ty jemné a štíhlé nezvládnou přenos z plechu na tác a úlekem se zlomí v pase i v bocích…
V rámci prevence si během dne několikrát zopakujeme, že dnes večer jdeme do toho divadla; máme natrénováno, tak to jistě zvládneme. V poledne rozsvítíme již druhou svíci na alternativním adventním věnci, se kterým není radno hýbat, jelikož svíčky jsou na něm jen položené. On to vlastně ani není věnec, jenom jakýsi čtyřsvícen, ale i tak září jeho světlo do našich duší a my se můžeme celé odpoledne mezi drobnými úklidovými pracemi a bloumáním u počítače nad výběrem dárků těšit na představení.
Už když přicházíme ke schodišti, vidíme ten rozdíl oproti včerejšku. Davy nás milosrdně přijmou, štěbetají a sálá z nich sváteční, ano, ta pravá adventní nálada!
Jenom přede dveřmi se chumel na chvilku zarazí a nepokračuje, nýbrž stočí se směrem doleva; a my už během malého okamžiku zjistíme, co už vědí všichni před námi. Ale oni tu nebyli i včera! To není spravedlivé, že se Farářův konec nehraje ani dnes!
„Náhlá indispozice!“ omlouvá se slečna u dveří – a náhradní termín se nekoná, a i kdybyste přišli zase zítra, stejně hrát nebudeme, tohle představení je nejspíš jen imaginární, je to konec, Farářův konec, tak snad až v červnu, možná druhého, to se uvidí. Holt Konec je konec.
Davy účastníků předvánočního maratonu, kteří si dnes naplánovali návštěvu Národního, se rozhlížejí a berou útokem všechny okolní i vzdálenější kavárny. Někteří se v nich i potkají a usmějí se na sebe. Pocítí pravou adventní náladu! Nic totiž nesbližuje tolik jako společně prožité utrpení.
