Tohle téma nosím v kapse už asi týden, ale nic kloudného z něj zatím nevypadlo. Zůstává tam, zastrčené, těžko ho přemluvíte, aby vylezlo. Možná je tak prázdné, že i kdybyste ho obrátili vzhůru nohama, i kdybyste s ním bůhvíjak třepali nebo ho dokonce masírovali, stejnak se nezmění, nevylepší. Zůstane samo sebou, lysé, vypelichané a zatrpklé, zahleděné samo do sebe.
Téma, které nekřičí, spíš se schovává a všelijak maskuje. Nazvěme ho pravým jménem. PLEŠATOST!
Najednou, ejhle. Teď zvědavě vykouklo a trochu se zalesklo. Asi už pochopilo, že se o něm mluví. Rovná si posledních pár vlasů nad čelem. Klopí oči a tiše si pro sebe mumlá: „Co ty o mně víš?“
Pocítím obrovskou vlnu nespravedlnosti, která mi právě nafoukla kapsu. Vzápětí splaskla jak mexická vlna. Nejspíš ji vystřídala lítost a vztek. Ten má vždycky navrch.
„Zkus se tolik neřešit, trochu se nad sebe povznést…“
,,Jak to myslíš?“
,,Jenom se pokouším tě povzbudit, aby ses na to svoje založení podíval s nadhledem, jako z výšky, myslím…“
Téma se zarazí a nasucho polkne
,,Děláš si srandu? Z výšky? Jako shora? To je pro mě ten nejhorší pohled! Počínající kolečko! Božínku…“ sveze se raději zpět do kapsy. Nic už ho nezajímá, nechce brát podpůrné léky a vitaminy, je mu jasné, že genetiku nepřečůrá, nebude se už trápit, pro dnešek. Stres mu totiž jedině přihoršuje. Chápu, že potřebuje pohlazení.
„Budu ti vyprávět příběh, pohádku, chceš?“
„O čem?“
„O jednom chlapečkovi, který pořád nosil čepici.“
„Proč, byl plešatý?“
„Neskákej mi do řeči. Mlč a poslouchej.“
„Ale nebude to smutný?“
„Neboj se a uvidíš. Tak tedy, byl jednou jeden chlapec, kterému říkali… to není důležité, jak mu říkali, pro nás to bude třeba Péťa. Když o tom tak přemýšlím, on ani žádnou čepici nenosil.“
„Hm, takže je mi jasný, že Péťa to nebyl a ty jenom toho chudáka nechceš vyzradit.“
„Dobře, nebyl to Péťa, ale Charlie. Charlie Darwin, když to chceš vědět. Tenhle kluk byl moc chytrý a dost věcí ho zajímalo. Když vyrostl, měl všelijaké pokrokové nápady a myšlenky. Čím víc ovšem bádal, tím víc se jeho bystrá hlava leskla.
Přišel na to, že organismy s výhodnými vlastnostmi mají větší šanci na přežití a rozmnožování. To prý vede k postupným změnám v populaci. To objevil jako dočista plešatý. Panečku, a kam to dotáhl. Jestlipak víš, co z toho vyplývá?“
„Poslyš, když o sobě tak přemýšlím, nejsem marné.“
,,To nejsi.“
Téma si uvědomuje, že je významné. Snad až odolné a že má prsty všude. Také ve vyšších kruzích. Dokonce i v těch nejvyšších! Aktuálně. Tam za mořem, třeba.
Cítí, jak do něj vstupuje síla.
Kapsa se nadouvá a zvětšuje.
Jako balonek. Tak se nám téma nafouklo. Položím ho před zrcadlo, aby se pěkně pokochalo.
Chvíli si samo sebe prohlíží. Zdá se, skoro až zálibně. Klidně se nechá opečovávat. Masáž hlavy, vlasové tonikum, maska, zábal a nakonec zlehka ofukovat fénem. Jako u moře… Užívá si pocit výjimečnosti. Jeho síla, pramenící z nového poznatku, totiž uvědomění si vlastní nadčasovosti, ne-li věčnosti, v kombinaci s Darwinovým poznatkem ohledně výběru silnějších jedinců, mu dodává potřebnou dávku hrdosti a sebevědomí. Co když se jednou zjistí, že právě tahle vlastnost je výhodou?
,,Jako, kolik hlav, kolik mozků mě už řešilo!?“
Usměju se a přikývnu. Povýšeně hodí prořídlou přehazovačkou, zvedne bradu a ukazováček a praví: „A co teprve kolik jich ještě bude?!“
