Velikonoce pro mě znamenají hlavně vajíčka, mazenec a beránka od babičky. Cyklistku ráda nemám, protože nesnáším kopce. Bohužel, na jednom takovém teď bydlíme, takže trénuji, i když z donucení. To jen tak na úvod, abyste pochopili, co jsem zač. A také abyste dostatečně ocenili můj výkon. Všechno, co se tu dočtete, se totiž vážně stalo.
Letošní Velký pátek si na mne vysloveně zasedl. Proč zrovna tenhle den, tenhle proklatě divnej den, muselo začít pršet, ačkoliv hlásili polojasno? Proč jsem se nechala vyhecovat a uvěřila, že elektrokolo jezdí skoro samo? Proč jsem si nedala lepší pozor na svoje věci? A co teprve zítřejší sobota? Božínku, snad to nebude nějak gradovat?
Řeknu vám, nemám z toho zítřka dobrý pocit. Co mě ještě čeká? Však se to dozvíte. To kvůli otci tam půjdu. Ale nechce se mi, to mi věřte, prý jsou nemožně dlouhé, tyhle velikonoční vigílie, navíc kostel narvaný, to mě trochu děsí. Snad si to pořádně rozmyslel. Starý už je dost, aby věděl, co chce. Jen ať se zítra klidně nechá pokřtít, když myslí. Vezmu si tu rybářskou stoličku, jak mi doporučil, a půjdu ho pozorovat, chci říct podpořit. Zvládnu to. Po dnešku jistě. Hlavně to sem musím i napsat, když je celý příběh podle pravdy…
Manžel totiž naplánoval výlet. Zrovna na dnešek. Potřeboval, abych otestovala nové elektrokolo, které mi nedávno pod mírným nátlakem zakoupil. Zneužil mého nadšení pro design. Jenže dnes mu jeho vize nejspíš zaslepila cyklistické brýle. Nehodlal ze své představy ustoupit, i když bylo evidentní, že meteorologická předpověď nevychází. Věřil, že počasí se vylepší, že déšť ustane a na obloze vyjde jasné slunce. V tu chvíli byl jediný ze skupiny s nějakou vírou.
Nečekaný liják nás doslova paralyzoval. Šlapali jsme statečně, ale marně. Kola se bořila do písečného podloží, které vydávalo nepřiměřený odpor dokonce i mému jinak nabušenému elektrokolu.
Po dalších pěti minutách už kolo nejelo vůbec. Spadl mi řetěz. Dostal se mi tam klacek, nějak se zasekl a nešel nasadit. Nandat řetěz na kolo, které si myslí, že je rychlejší a tudíž i chytřejší než vy, je vážně zážitek! Povedlo se. Dovlekli jsme sebe i kola k nejbližšímu obydlí. Jako promáčení poutníci jsme zastavili u nejbližší branky, klepali a zvonili, doufali, že nám bude otevřeno.
„Můžete nám pomoct? Prosím vás! Máme zaprasený kola od písku. Potřebujeme hadici,“ hulákal syn. Jako prvňák se zřejmě cítil kompetentní. Uspěl. Očistili jsme kola od písku a bahna a jelo se dál. Stále pršelo. Pláštěnky vlály, ale k ničemu jinému už nesloužily.
Celí mokří a prokřehlí jsme dorazili k záchranné stanici. Místnímu supermarketu. Manžel usoudil, že dojede pro auto. Děti kňouraly, že je jim zima, a já vypadala, jako kdybych se v cyklooblečku právě vykoupala v Labi.
Pokoušela jsem se sehnat nějaké suché oblečení. Sortiment v levném obchodním řetězci byl poněkud zúžen. Dětem jsem koupila dvě báječná trička s nápisem Hello Kitty, ponožky a igelitové sáčky do bot. Sobě celkem obstojnou bavlněnou noční košili s nápisem Good Night. Na manžela zbylo maskáčové rybářské triko velikosti XXL, podvlíkačky a hnědé páskové pantofle. Píšu zde i tyto podrobnosti, abyste uvěřili. Protože ti, kdo nás viděli, by to mohli dosvědčit. Vy ostatní si o tom můžete už jen přečíst.
Kola byla připoutána na svých místech, děti v sedačkách a zdálo se, že vše se v dobré obrátí. Ve vyhřátém autě jsme nabyli dojmu, že zase vyjde slunce… Manžel samozřejmě nejvíc.
Jenomže pak se objevila krutá skutečnost. Nečekaně zaklepala na přední palubu auta. Zrovna u Černého Mostu. Přesně ve chvíli, kdy jsem chtěla mámě poslat fotky. Najednou jsem si uvědomila, že postrádáme batoh, že jsme ho nejspíš zapomněli vedle auta. Bylo v něm všechno. Mobil, peněženka, karty i hotovost.
Ještě teď se mi chvěje ruka rozčilením, ale pokusím se popsat vše přesně tak, jak se to stalo.
Nejprve voláme sousedce. Dostává přesné instrukce, jak na mém počítači vyhledat můj mobil. Bohužel, nepodařilo se. Aplikace nefunguje, jelikož mobil není aktivní. Sám sebe asi nevypnul?! Takže ihned poté podáváme hlášení o ztrátě batohu a všeho v něm na policejní stanici Černý Most. Je to nejblíž, to dá rozum. Hned poté manžel volá na policii do Nymburka. Nevím, proč jsme nevolali nejdříve tam, ale – všechno má svůj čas. Z Nymburka nám oznamují, že nějaké děti našly náš batoh! Hurá! Vracím se opět na policejní stanici Černý Most, abych zrušila svoje podání. Mám štěstí! Pan policista ještě nestihl přepsat žádost do systému. Odcházím k autu. To vše absolvuji v legínách a noční košili s nápisem Good Night. Policisté mají pochopení.
Vyrážíme zpátky do Nymburka! Mračna se protrhávají, a to je dobré znamení.
Otevírám batoh a kontroluji jeho obsah.
,,Tak co, dobrý?“ netrpělivě vyzvídá manžel. V hnědých domáckých pantoflích vypadá ležérně, jako kdyby si jen odskočil do krámu pro mlíko, ale já vím, co prožívá. Naději! Prohrabuji černou díru v batůžku. Trochu se mi třesou ruce. Prohlížím peněženku.
„Mobil tu není… ani hotovost… ani karty,“ naše pohledy se střetnou. Strážce zákona jen kývne hlavou a manžel obrátí oči v sloup. Zářivka v místnosti lehce bliká. Děti roztomile mlčí. Mokré vlásky se jim slepily do veselých lokýnek.
Vtom přichází další policista a oznamuje tomu našemu, který nám vydal batoh, že volaly nějaké dívky. Našly mobil a kartu! Jen jednu?
,,Dejte to prosím do schránky důvěry,” radí ten druhý policista neznámým dívkám a my se ocitáme v živém vysílání odpoledního dílu kriminálního seriálu Policie Nymburk! To hlavní teprve přijde!
,,Koukej, to jsou ony!“ poznává strážník dívky na kamerách instalovaných hned vedle schránky. Lehce mhouří oči. Je to muž na svém místě!
,,Známé firmy!” konstatuje druhý a vyráží pro vrácené věci. Cestou ke schránce identifikuje v parku dvě dívky a rovnou je konfrontuje. Neuvěřitelná rychlost zásahu!
,,Dejte vše, co máte v kapsách, tady na lavičku!“ přikazuje dívkám drsným hlasem. Ty se zaleknou a poslechnou. Navalí mobil i peníze, které jim ještě zbyly. Jasně že nestihly utratit všechno! Teď se rozbrečely.
„Co ta druhá karta?“ Pan policista je kabrňák! Vydoloval z nich skoro všechno! Jenom simkarta chyběla, ale tu jsem si druhý den snadno zařídila.
,,Tak, a pojedeme za rodiči, jste nezletilé, musíme vše sepsat a vrátit peníze…“
Odjíždíme z Nymburka v novém volnočasovém oblečení a policisté ze seriálu Policie Nymburk sepisují hlášení.
„Ta schránka důvěry je teda dobrá věc, viď?“ říkám ještě manželovi, když opouštíme teď už celkem známý Nymburk.
„Já jsem věřil, že to dobře dopadne,“ odpoví náš nejvíc věřící člen výpravy.
Děti v autě usnuly a manžel tvrdí, že se mu v těch pantoflích, jaké nosil jeho děda, řídí docela dobře.
Zítra bude Bílá sobota. Čeká mě moje první vigílie. Nevím, jestli se stane ještě nějaký zázrak. Ten dnešní mi asi úplně stačil.
