Kam ženy nesmí…
Dostala jsem tuhle nabídku, jen tak mimochodem, mezi řečí, snad abych jí nepřikládala valnější význam.
„Nejela bys s námi do Řecka?“ zadrmolil manžel někde mezi myčkou a spodním šuplíkem na nádobí. Myslel sebe a kamaráda.
„Klidně,“ reagovala jsem extrémně rychle a bez rozmyslu. Zdálo se mi to frajerské. Ovládl mne vzrušující cestovatelský pocit. Netrval ovšem dlouho.
„Akorát tam, kam jedem, nesmí ženy…“ doplnil celkem důležitou informaci.
„Aha,“ odpověděla jsem a čekala. Než uklidí tác a misku a než mi to vysvětlí. Jako že mě zve někam, kam ženy nesmí? O tom, že se zákaz vztahuje i na kozy, ovce a krávy, taktně pomlčel. Snad jedině slepice mají výjimku.
„No, že bychom se na pár dní rozdělili, že by sis mohla udělat vlastní program… když my budeme v těch pravoslavných klášterech, s mnichy…“ naráz se vlna euforie zvláštně nakombinovala s jakýmsi pocitem vzdoru. Jinak se ovšem představa „mého“ úseku dovolené začala rýsovat. Postupně nabývala konkrétnějších rozměrů, až se ustálila na malé písečné pláži ve sluncem zalitém skalnatém pobřeží s nedalekým barem, odkud se ozývá tlumená řecká hudba. Moře se třpytí a vlny jemně šplouchají…
Jenomže sen o řecké idyle se mi zatím jaksi vzdaluje. Možná proto, že levné letenky si občas vynutí vycestovat z nějaké vzdálenější destinace. Takže i my se dnes plahočili z Prahy až do Bratislavy, abychom se za pošmourného a deštivého počasí ocitli v mlhavé a zahulené bratislavské nádražce, ve které jediné bylo otevřeno a která, upřímně řečeno, do tohoto příběhu vůbec nepatří…
Všichni kolem popíjejí a „fajčí.“ Zpočátku jen zalapete po dechu, neboť člověk již odvykl smogovému prostředí uvnitř zařízení. Po pár minutách už se cítím skoro jako se šnorchlem pod vodou. Tlumeně dýchám a pozoruji. Magické prostředí začouzeného lokálu mi evokuje dětství. Najednou se ocitám doma v kuchyni a táta pije kafe a kouří sparty. Možná bude zase vyfukovat obláčky, myslím takové ty kroužky z cigaretového dýmu. Nebo mě pošle se džbánem pro pivo…
Nádherně načechraná pěna mě láká. Musím ji olíznout, ale nechutná mi. Mizí stejně rychle jako cukrová vata, ale ta je aspoň sladká. Zkusím si srknout i trochu piva. Štípe na jazyk. Ale co, však si zvyknu… Tátovi se zdá, že mě hospodská ošidila. „Že tys něco upila?“ zkouší mě nachytat.
„Fuj, pivo nepiju!“ pronesu přesvědčivě.
„Jenom jestli nekecáš!“ tváří se podezřívavě, ale s prvními doušky se starost odplaví.
Těším se, až budu dospělá.
Rozhlížím se a dávám si jedno malé pivo. Druhé v pořadí. Týpci kolem nás pomalu mizí. Na olezlých zdech visí plakáty, němí svědci začouzených příběhů, ale ten náš se teprv chystá. Větrák u stropu marně rozhání těžký lepkavý dým a jednu zapomenutou mouchu.
My dobíháme autobus na letiště. Jak běžím, těším se ještě víc.
Tak a jsem tady. Zabalená do deky, s instantním kafem v ruce, opřená o dřevěné zábradlí balkonu, vytahuju krk do lehce nepřirozeného úhlu. Jedině tak mohu spatřit malý cíp moře. Poznám ho, i když se v něm rafinovaně odráží magicky tmavá mračna – a navíc jako kdyby se mlha z bratislavské nádražkyzabydlela i pod mým apartmánem. Vše je zahaleno v tajemném oparu, který jen podtrhuje atmosféru tohoto zvláštního městečka. Jako kdyby tu končil svět. Hranice, za kterou nesmí vstoupit žádná žena. Ty se zde odkládají, v dobré víře, že si těch několik pláží a mnoho obchodů s pozlacenými suvenýry užijí.
Ze své strategicky umístěné pozorovatelny mám ovšem hned po ránu výhled na nově příchozí muže, kteří se trousí s batohem nebo taškou k přístavišti. Nemožnost dostat se ke klášterům po souši ještě zvyšuje jejich nedostupnost. Těch klášterů, ne mužů! Pro mě existuje jen jediný způsob, jak se k nim dostat alespoň na půl kilometru. Plavba lodí. Nenechám se tedy odradit nepřízní počasí a vybavena pláštěnkou vyrážím směrem, odkud všechny lodě odplouvají. Zaplatím třicet euro a usedám do závětrné části, aniž bych tušila, kam přesně a jak dlouho popluji. Vzrušující pocit, že se, byť jen z dálky, budu moci kochat zakázaným územím, mi vhání do žil přiměřenou dávku adrenalinu. Euforicky hledím do dáli a moje mysl se troufale přibližuje až k pobřeží. Za zdi klášterů však nedohlédne.
Mhouřím oči, unavené dlouhým zíráním. Trochu se mi zvedá žaludek. Jako na pouti, na ruském kole. Zrovna míjíme obří klášter poměrně hustě obestavěný – bytovkami? Není možné se mýlit, i na takovou dálku, bytovky vždy zůstanou bytovkami. Pravoslavná energie vyzařuje svoji dominantní sílu u na tu dálku. Speciálně proti všem ženám, kravám i kozám. Jako prstenec kolem svého poloostrova; září jako ty zlaté tretky, které podávají i pod mým apartmánem.
Moře je azurově čisté a hladina se třpytí pod dramaticky zbarvenou oblohou, která se někde pomalu začíná protrhávat. Nikdo se nekoupe, ale voda je celkem teplá. Ospalou náladu přímořského městečka občas naruší jen hlasité mňoukání koček. Dvojice žen korzují v okolí přístaviště. Schyluje se k návratu.
Co nevidět se vyvalí davy. Všichni budou svým známým vyprávět podobné věci. Jak museli vstávat ve tři, několik hodin přihlížet bohoslužbám a pak běžet na snídani, na kterou měli sotva deset minut. Jak vypadá takové čistě muži osídlené městečko, ve kterém najdete mimo kláštera i drogerii, železářství a hospodu a kde se můžete kochat krásou starých klášterů i zahradou plnou růží. Ovšem nesmíte zde nahlas rozhlašovat, že nevyznáváte pravoslavnou víru. Žádná jiná vám totiž cestu do nebe nezajistí. Celé čtyři dny se tu můžete střídavě modlit a poflakovat, ale v osm už hybaj na kutě. Možná se po těch několika dnech budete těšit zase zpátky.
Jenomže to se stane až za chvíli. Zatím jen zdálky pozoruji homogenní mužský dav, který se přibližuje, a tvářím se přiměřeně situaci. Asi jako zvědavá moucha, která právě přistála na zlaté ikoně. Až odletí, zbyde po ní jen malá neuctivá tečka.
„V kolik přesně nám jede ten vlak do Prahy?“
„Asi za hodinu.“
„Aha…“
„Proč?“
„No že bychom si dali jedno pivo v nádražce, jako na rozloučenou…“
