Už vím, že nejlepší je nebrat si na cyklovýlety do brašen moc věcí, protože je pak stejně pořád jen hledáte.
Ovšem hlavně doporučuji vyvarovat se – co se oblečení týče – všech sladkých a vábivých růžovo fialových odstínů. Již zdálky totiž zřejmě vysílají jasný signál mnohým příslušníkům živočišné říše a důsledky mohou být katastrofické!
Celý den si tak pěkně sedím na bicyklu, chvíli šlapu a pak se vezu; jedu přeci k moři, tak to musí být s kopce, to dá rozum. Užívám si pohodu z jízdy, kdy se krajina kolem mění z rakouské na italskou, raduji se z výhledů na velehory a malebné vesničky, šlapu a funím a občas i zrudnu. Za odměnu si večer v kempu vystojím frontu na záchod a do sprchy, vyperu nějaký ten kousek oblečení, řekněme, zásadního charakteru, pověsím ho na šňůru vedle osušky a klidně si mohu jít lehnout.
Noc ve stanu poblíž hlavní silnice se někdy může zdát dlouhá. Hukot aut ustává jen velmi pomalu a dost záhy opět zesiluje. Monotónní hluk ale občas přebije jiný, nečekaně blízký šramot. Kontejnery za jednoduchým dřevěným hrazením vábí noční návštěvníky. Jen malý okamžik a bystrá očka se mihnou spícím kempem. Huňatá srst zašustí, jak se otře o stan, a zvuk prchá k silnici.
Cyklistické ráno šlape v běžném a ustáleném rytmu. Balení, hledání, snídaně, hygiena. Celta vlaje, brašny se plní a smějí, protože tuší, že s každým dalším balením se jim břicha pěkně zakulatí. Celkově jsou ovšem lehce zlomyslné, poněvadž často něco schramstnou – a hned tak nevydají.
Uklízím a hledám. Přehrabuji. Pátrám a nemám vysvětlení. Včera jsem si je pověsila na šňůru a dnes tu nejsou.
„Ztratily se, jsou fuč! Já to nechápu…” Přece mi je nikdo neukradl? Obcházím prostor kolem šňůry, znovu a znovu prohlížím kousek po kousku, div se neplazím po zemi, a nic.
Zmizely!
Úplné nové, černé, se speciální vyměkčenou, zářivě růžovou vložkou na dlouhé tratě. Moje cyklogatě.
„V noci se tu procházely lišky, tady u kontejnerů… přišly až ke mně, ke spacáku, a koukaly na mě. Úplně zblízka,” poznamená syn a kulí při tom očima, aby dodal svým slovům na váze.
„Jo, já je taky viděla! Radši jsem se posunula až k vašemu stanu! Teda… nejprve jsem je trochu zastrašila…” dosvědčuje dcera a i ona má velmi věrohodný výraz.
„Jak, prosimtě?” ptám se.
„No ohněm přeci, jak se asi plaší divoká zvěř?“
„Jakým ohněm?” nechápe otec a též cosi usilovně hledá.
„No zapálila jsem náš plynový vařič, co asi?” diví se dcera.
„Neviděl jste někdo moji powerbanku?” ptá se otec, ale zbytečně. Rady se nedočká.
Nic neříkám. Namířím si to rovnou ven z kempu. Směrem od kontejnerů, tam někam, odkud se tyčí mocné vrcholky Alp, prošněrované mnoha tunely. Ujdu asi sto metrů a kousek pod silnicí je zahlédnu. Růžová svítí do dáli. Krve by se ve mně nedořezal.
Jenomže alpská liška nebyla jediná, kterou zlákala moje růžová vycpávka.
Je asi jasné, že takto zneuctěné gatě musely projít důkladnou očistou. Hned v dalším kempu jsem je zavěsila na gumicuk mezi stromy a nechala osychat v naději, že je zbavím studu, že jim umožním uvolnit stres a napětí z traumatu, který nás nyní spojoval.
Jenomže to, co chuděry prožily v následujících hodinách, nemá myslím v historii cyklogatí obdoby. Snad to způsobila síla prožitku v kombinaci s oním lákavým zbarvením…
Když jsem druhý den po krátkém treku do hor sundala kalhoty ze šňůry a instinktivně pohlédla do jejich útrob, což jediné mě zachránilo, nestačila jsem zírat.
Nechápavě a zděšeně jsem hleděla na cosi tlustého a masitého, co se rozvalovalo na zářivě růžové podestýlce.
Šokující obsah mých cyklogatí se právě hodlal zakuklit! Dlouhé bílé chomáče čehosi připomínajícího plíseň a uprostřed toho, zachumlaná, jako prst velká housenka! Martináč hrušňový, neboli okáň hrušňový, psali na internetu. Největší evropský motýl si vybral právě moje cyklogatě s růžovou vycpávkou jako šatnu k převlékání, přičemž podolky, které po něm zůstaly, lepkavé a pevné, se vůbec nedaly vyprat.
Bylo mi do breku. Drhla jsem růžovou intimní zónu a střídavě litovala nechutně velkou housenku a sebe.
Svištím si to s kopce, projíždím tunely a se mnou moje cyklogatě. Asi pětkrát vyprané, mokré a pevně připoutané gumicukem k nosiči.
Už druhý přejezd bez pomůcek, jen tak, v legínách jako kdysi.
Přemýšlím – mám spoustu času, cesta k moři je dlouhá a tunelů je mnoho, že napsat povídku o cyklogatích jen ze dvou zážitků je asi málo. Jenomže, jak to bylo v pohádce o zlaté rybce? Kdo chce víc, nemá nic! Když jsem si přála ještě trochu inspirace, nemyslela jsem to tak – definitivně!
Sjedu kopec a na příjemné, lehce zastíněné rovince vedle řeky mi zničehonic začne hrozivě rachtat řetěz. Asi klacek, pomyslím si, a pro jistotu zastavím. Kolem přehazovačky se totálně zašmodrchal gumicuk. Strašlivě strašně, skoro nedobytně.
Je opět ráno a balím. Třídím a optimalizuji, co nacpat do pravé a co do levé tašky. Vyvažuji, protože během cesty se priority mění.
„Neviděl jste někdo můj kabel od powerbanky?”
Hledám. Lovím a prohrabuji.
Najednou mi to dojde!
Chybí mi gatě s růžovou vycpávkou! Ty, které oslintala liška a slizem ušmudlal martináč.
To určitě ten gumicuk! Vystřelil je – neznámo kam!
Ach sbohem, moje cyklogatě…
Sláva legínám, které mě dovezly až k moři!
Právě ztráta ovšem zajistila mým gatím nesmrtelnost. Stanou se legendou a o to jim zřejmě šlo!
Jenomže právě to, že jsem o ně přišla, jim zajistilo nesmrtelnost.
Stanou se legendou mých cest.
