Taková cesta z indiánského tábora až domů, do Prahy, může trvat klidně i sedm hodin. Nebo i víc, záleží na tom, kolik dopravních prostředků využijete a hlavně kolikrát sejdete z modré turistické, která vede na Lipno. Mně se to podařilo dokonce dvakrát!
Čekala mě ještě dlouhá jízda vlakem, a tak mě napadlo, že bych vás na ten náš indiánský tábor mohla pozvat. Ale hlavně – jako čerstvě diagnostikovaná ADHD jsem se přece potřebovala nějak zabavit…
… Léto už se dostatečně vyslunilo, již stačilo z rozmaru vystřídat všechny možné a nemožné outfity a teď znuděně zívlo. Slunce po ránu jen tak ledabyle obhlíží louky a lesy, když tu si všimne podivného společenství. Tady na Šumavě?
Pobaveně jej pozoruje. Skupina stojí v kruhu a všichni nastavují tvář k obloze. Rosa v trávě rychle osychá. Hřejivé paprsky hladí zatím prokřehlé paže natažené vzhůru k nebi.
Vysílají pozdrav slunci!
Starý šaman drží v ruce chrastící nástroj a zlehka s ním rytmicky pohybuje. Hlavu má ovázanou pruhem látky, který připomíná čelenku. Chraplavý hlas zní pomalu a monotónně, avšak stále ještě svéprávně. Prozrazuje tíži mnohých jar. Jenom ten úsměv, ten stále stejný úsměv modrých očí, jako by se za ta léta nezměnil.
Slunce zjihne. Jak vidí sebe samo v odrazu blankytné modři, jak se mu někdo klaní a velebí ho, pokaždé ho to dojme. Arizóna nebo Šumava, co na tom!
„Ó, mocné slunce, dárce všeho dobrého na zemi, děkujeme za tento nový den, za teplo, které udržuje při životě naše staré kosti, za světlo, které prozáří naše zamlžené pohledy… za dar chuti, aby nám chladivé pivo dodávalo síly… ”
Slunce zírá na rituální děkovný tanec, staříci i stařeny křepčí, dlouhé šedé vlasy vlají. Taková podívaná v lůně přírody se slunci líbí. Znovu, ale cíleně, pošimrá paprsky jejich bolavé klouby a vžene jim do žil trochu té solární energie zdarma. Však ho neubude. S nadšením pak sleduje, jak pod jeho rukama pookřáli.
A opravdu, vzápětí, kousek po kousku, posouvají svoji odvahu slunci vstříc. Najednou mizí bolest i strach! Ubývá stejně rychle, jako odchází chlad z lesa. Co se ještě brzy ráno zdálo nemožné, jeví se nyní jako báječné a lákavé!
„Mohli bychom si zkusit nějaký akční program,” vzdychne jedna z indiánek, ta, která už svá pravnoučata ani nedokáže spočítat. Ostatní nadšeně přikyvují. Souhlasí.
„Dnešní den si užijeme naplno, cítím v kostech novou sílu několika jar!“ konstatuje statný kmet, náčelník, a zkušebně provede několik dřepů. Manželka mu obdivně zatleská. Poté náčelník pokyne šamanovi a ten pomalu, ale jistě, začne navrhovat, jak mohou využít dnešní den. Dejme jim čas…
Jenom jedna stará indiánka se netrpělivě odloučí od skupiny, svižně cupitá nahoru a dolů po louce a mává na větrnou elektrárnu, aby se aspoň trochu zabavila. Zřejmě se jí spolu s dobitou energií vrátily i příznaky ADHD.
Paseka u tee-pee už se celá odhalila a převlékla do slunečního jasu. Indiáni tančí a radostně podupávají. Šaman tajuplně a magicky chrastí, sněm skončil a všichni se odebírají vstříc novým zážitkům…
Ztracenou stopu někam odvážejí. Narazili ji přes oči kulicha. Vysadí ji a nechají tam. Šaman ji vybral pro „výsadek“. Jen tak, s malou svačinou, spacákem a mobilem, který smí použít jen v krajní nouzi. Nejlépe vůbec. Však si to přála – ostatní toužili slaňovat a několik jednotlivců staví domečky pro skřítky.
Stopa se ocitla kdesi na úzké asfaltce, uprostřed luk, hned vedle lesa. Pozoruje krávy za ohradou. Ty na ni zvědavě hledí, přímo civí, a po chvíli zabučí – možná na pozdrav. Stopa odpoví a vyrazí. Připadá si trochu jako ve snu, jako kdyby zažívala něco, co už se kdysi stalo v jejích představách…
S veselou myslí vykročí vstříc úzké asfaltce, kam se kdysi dávno, když byla Stopa ještě dítě, vůbec nesmělo. Hraniční pásmo – to zní lehce varovně i dnes.
Vysloveně euforicky, jak jinak, si to štráduje z kopce a pak do kopce. Na rozcestí to zkusí třeba doleva, ale trochu si myslí, že by měla jít doprava a tak hned na další křižovatce strany prohodí.
Vybírá si spíš pěšiny než cesty, miluje hlavně ty klikaté, vedoucí na rozhraní lesa a louky, odkud je vidět do dálky.
Doufá, že už brzo potká turistické značení. Pamatuje si, že kolem tábora vedla červená a o kus dál i modrá. Snad je nezměnili.
Často si přála, zažít to celé znovu – a jinak. Nebýt všem pro smích. Jako když se poprvé ztratila – a pak ještě nespočetněkrát. Jak se blahosklonně usmívali, když omylem místo na tábor, dorazila až na hranice. Vlaječka evropské unie vlála a Ztracená Stopa měla své jméno jisté.
První potká červenou a tak se raduje. Jde a nachází samá zajímavá místa. Na každém takovém se na chvíli zastaví a rozhlédne. Jako kdyby se chtěla ujistit, že je tu sama, že ji nikdo nesleduje. Nikoho sice nevidí, ale občas jako kdyby cítila cizí dech za zády. Takový zvláštně klidný, z kterého až mrazí…
Červená pokračuje a teď po ní jdou i mravenci! Kolik jich ale je! Stopa přidá do kroku a trochu dupe, aby na ni snad nestačili vylézt. Tenhle styl chůze ji přece jen trochu vyčerpává.
Konečně, mravenčí dálnice odbočila. Za malou zatáčkou se nabízí hezké místo odpočinku. Kaplička a hned vedle ní i lavička. Vidět je daleko, nejspíš až do Rakouska, ale těžko říct, takhle na tu dálku.
Stopa usoudí, že má dnes ještě spoustu času, neboť ten plyne na turistických trasách dost individuálně. Posvačí a natáhne se na prohřátou, mechem prorostlou trávu. Pozoruje nebesky modrou oblohu a cizího funění za zády si nevšímá. Tuší, o co by mohlo jít, ale dnes si nechce kazit náladu. Jestli má přijít, stejně přijde. Nikdo jí neunikne…
Teď se programově kochá. Bůhví, jestli ne naposledy. Nechce si to kazit, poslouchá šumění lesa, nebo čeho, až ji to dokonale uspí.
Když se probere, cítí změnu. Světla ubývá a s ním i sil. Jakoby se i les chystal k večernímu klidu. Poslušní mravenci už nejspíš spí a Stopa se zvedá. Trochu heká. Nemá rozum, tolik kilometrů, v tomhle věku. Naposledy se rozhlédne kolem. Bez sluníčka se zdá místo smutnější a ponurejší. Pohladí starou dřevěnou lavičku, asi na rozloučenou, a instinktivně zamíří na západ. Kam jinam. Asi za zbytky tepla a světla, které se rozpíjí na obloze, jako na nějakém dětském obrázku. Jedině tam tuší poslední ždibec energie.
Slunce zapadlo. Stopa pokrčí rameny a vzdychne. Ale nevzdává to. Chápe, že se nedá nic dělat, leda jít dál. Mobil rozhodně nepoužije! Půjde, dokud uvidí na cestu a pokud budou síly stačit. Jde, a statečně pronásleduje značení, která se jí klikatí před nosem. Kolem je nebeský klid. Však i ten podivný pocit za zády ustal. Jde jen o to vytrvat. Kdo jde, vždycky někam dojde!
Teď už ji ale setsakra bolí nohy. Už skoro nevidí na cestu. Vlastně tak trochu neví, proč tu je. Ale co, však ráno moudřejší večera. Vytáhne z batohu šátek a rozprostře ho na mech vedle cesty. Jak je hebký a suchý. Posadí se a čeká. Zavře oči. Už slyší jen zvuky lesa a cítí vůni borovic, které se celý den hřály na slunci. Opře si o jednu z nich hlavu.
Připadá si zase jako malá holka… ani neví proč, ale cítí zvláštní radost. Jako kdyby něčemu nebo někomu utekla.
Louka a paseka kousek od Kapliček se pomalu ukládá ke spánku. Les se zahalil tajemnou tmou a ohniště dohasíná. Náčelník hraje na kytaru tklivé písně. Manželka pochrupkává.
Vše se zdá sluncem zalité. Jenom jedna věc…
„Ztracená stopa už přišla?” ptá se kdosi vedle tee-pee. Tajemná postava v černém. Vypadá utahaně. Jako kdyby celý den prochodila, ale marně.
„Ta už dnes nedorazí, ztratila se,” odpoví suše šaman a hledí na poslední žhavé uhlíky.
„Hm, tak dobrou,” odpoví neznámá osoba a pomalu mizí v černém lese.
„Dobrou,“ zašeptá Stopa kdesi na kraji mýtiny a uloží se do měkkého mechu.
Ohniště dohasíná a skoro neviditelný dým se polehoučku válí nad popelem, dokud se docela nerozplyne. Všichni už šli spát. Věří, že je brzy ráno probudí první paprsky…
