Dovolená bez dětí. ———- Nechala jsem po první větě pauzu, kdyby si někdo potřeboval vzdychnout. Je úplně jedno, jestli úlevně nebo nostalgicky. Taková první dovolená bez dětí je určitě – jiná. Záleží na každém, co si od ní slibuje. Například manžel paní Libušky, která si před letošním horkým létem nechala zesvětlit vlasy na světlý studený odstín, si tu svoji vysnil do posledního detailu.
„Už vím, kam letos vyrazíme! Do Itálie!“ Pan Karel našel nepřekonatelně levné letenky! Jeho mysl je zcela oddána budoucí dávce relaxu v kombinaci s aktivním odpočinkem, což neustále zdůrazňuje. Ale jelikož to říká nahlas u počítače, oznamuje to víceméně sám sobě, a tudíž sám se sebou i souhlasí, takže mu diskuze pěkně plyne.
„Možná si půjčíme auto… ne, skútr, vždyť jsme jenom dva! Báječné… motorka, to je nápad!“ mne si ruce a usmívá se na nabídku půjčovny. „Je to levnější a hlavně menší. Ty jejich silničky… No, to mám radost! Libuš, nedáme si trochu vína?“ Karel se ladí do italské atmosféry, div že se nepřevlíkne do plavek.
„Libu, kde jsi s tím vínem? Pojď se podívat, tady půjčují i lodě!“
„Lodě?“ Panebože…
Člun uhání po moři, téměř tryskem se řítí vstříc vlnám. Vítr Libuši rozhrnuje jemně odrůstající pěšinku, která ovšem díky rafinované popelavě plavé není skoro vidět! Upravuje si tmavé sluneční brýle a připadá si tak nějak euforicky, skoro až sexy. Využila totiž svoji základní znalost italštiny a vykomunikovala půjčení lodi. Urostlý mladý Ital ji italsky, jak jinak, zasvětil do tajů řízení. Snad pomocí štěstí a intuice vše zvládnou. Přece to půjčují kdekomu. Ital se tvářil, že je vše primitivo, pak ještě fantastiko a interesante. Po desetiminutovém zaškolení frčeli.
„Prego, prego,“ vykřikoval a mával jim, jako by se loučil na dlouhé měsíce. Zřejmě věděl své.
Idylické okamžiky přicházejí i odcházejí někdy zcela nečekaně a rychle. Sotva stačíte obeplout pár zátok, nadýchat se svěžího mořského vzduchu nacucaného solí, pokochat se výhledy na skalnaté pobřeží zalité sluncem – a rázem může být všechno jinak.
Člun zachroptí jako pravá italská babička, která už zamlada kouřila doutníky, a z posledních sil lehce cukne. Hlomoz motoru ustane. Hladina se zklidní a rozhostí se ticho. Zatím ještě ne mrazivé, jen takové obyčejné, neutrální, ale s otazníkem.
„Tak jsme dojeli,“ konstatuje Libuše, celkem zbytečně.
„Nejspíš došel benzín,“ odpoví Karel a tváří se jako odborník, vyslovený specialista, který ovšem nemá svoji odbornost čím demonstrovat. Neví, kde by mohlo být náhradní palivo.. Navíc, on přece italsky neumí. Domlouvala to ona, manželka, takže by měla vědět, jak je to s tím benzínem.
„Prostě tam zavolej a řekni, že nám to nejede!“ ví si hned rady organizátor výpravy.
„V nejhorším prý můžeme použít SOS tlačítko!“ reaguje Libuška.
„To rozhodně nepoužijem, ty ses zbláznila! Copak nám jde o život?“ začíná se vztekat Karel. Jenže ani Libuše nehodlá ustoupit.
„Nechci nikam volat. Normálně to tady prohlídni a určitě najdeš, kde mají benzín…“
Pofukuje vlahý teplý větřík a člun se pomalu, pomaličku, vzdaluje od pobřeží. „A neměli bychom se nějak ukotvit, mám dojem, že odplouváme…“ zahledí se věštecky do dálky Libuše.
Karel prohlíží palubu, nadzvedává, co se dá, snaží se vypadat klidně a uvědoměle. Hledá, ale nenalézá. Ani benzín, ani kotvu, nic.
„Tahle loď prostě žádnou kotvu nemá!“ pronáší s jistotou námořního kapitána. Zdá se mu to sice podezřelé, ale přičítá to celkové benevolenci a nepořádnosti společnosti, která tyto nedokonalé vehikly půjčuje.
Příjemný mořský vánek houstne. Idylická atmosféra se s každou další vlnou přelívá do slušného průšvihu. Ani jeden z manželů nechce ustoupit a čas, který měli rezervovaný, se rychle krátí.
Čas plyne rychleji než člun, takže těžko říct, jak dlouho bude Libuše odolávat. Nakonec přece jen zavolá. Drama na italském pobřeží vrcholí. Zatím nikdo nezemřel. Asi za patnáct minut přijíždí záchrana! Sympatický mladý Ital. Volá na Karla, ať mu „to” hodí. Jenže Karel nerozumí! Zvedá na palubě vše, čím by se teoreticky dalo vrhnout. Zoufale nabízí veškeré vybavení lodi! Marně.
„Asi chce tu kotvu!“ radí manželovi Libuše.
„Tu nemáme!“ rozčiluje se Karel.
Italský mladík se elegantně přehoupne do člunu a z přídi zázračně vytáhne cosi, co až neuvěřitelně připomíná kotvu. Pak nadzvedne jiné „tajné“ místo, kde jsou uloženy dva barely na benzín, a přendá hadičku z jednoho do druhého. Tím celá záchranná mise končí. Tváří se shovívavě. Do večera prý času dost!
„Že nám tyhle věci neukázali rovnou,“ zlobí se ještě Karel, ale Libuška už ví, jak na něj.
„Tak jedééém! Máme loď až do večera!“ vykřikne rozšafně a sundá si vršek od plavek. Karel už nic neříká, jen se mírně pousměje a vyráží. Přece si nebude kazit dovolenou kvůli tomu, že něco nenašel?
Motor hučí, vlny šplíchají a nad manželi se vznáší obláček nenadálé vzájemnosti. Jako lusknutím prstů se do Karla přelije ona speciální, vzrušující nálada a s ní příslib něčeho hmatatelného a přitom neuchopitelného – totiž souznění s vlastní manželkou.
„Počkej, nejdřív zakotvíme…“
