Když se mě zeptáte, kdo jsem, klidně odpovím – holička. Pokud se vám zdá divné, proč zrovna holička, když vlastně nikdy neholím, tak vám to ráda vysvětlím. Jednak, historicky vzato, holit umím. Měla bych umět. Můj otec by to býval mohl dosvědčit, poněvadž jsem ho pořezala jen dvakrát a zlehka. Rozhodně nevykrvácel.
Bohužel, na závěrečné zkoušky mi ho neuznali. Prý mu od večera, kdy se naposledy holil – což nechápu ani dnes – vousy poporostly zcela minimálně. Uf! Řeknu vám, kdybyste mě tehdy potkali, jak běhám po Vodičkově ulici a přemlouvám mladíky, aby se teď hned, tady o kousek výš v ulici Řeznická, nechali oholit, jistě byste mě politovali! Naštěstí se jeden takový, doprovázený slečnou, uvolil. Statečně a kurážně kráčel tehdy s nejasnou představou, co ho čeká v učňovském holičství, a já mu dodnes dlužím odměnu.
„Máte tam, prosím vás, telefon?“ ptal se mě tenkrát. Pamatuji si to zcela přesně. Ještě neexistovaly mobily.
„A proč?“ divila jsem se jeho otázce.
„No kdybyste mě podřízla, abychom zavolali záchranku!“ smál se, ale šel…
Jenom díky němu jsem ukončila studium a mohu se nazývati holičkou! Díky, šlechetný modele, budiž ti přičten tento dobrý skutek!
Myslím, že takových horkých chvilek, kdy jsem stála nad zákazníkem s žiletkovou břitvou a dost neuměle se modlila ke všem svatým, by se našlo víc. Naštěstí nás vysvobodil AIDS! Takhle to zní dost divně. Jenomže, faktem je, že přesně v té době, kdy se rozmohl, se od holení v pánských kadeřnictvích ustoupilo. Nejspíš hygienici nedůvěřovali holičkám, že by pokaždé vyměnily žiletku. Myslím, že měli pravdu. Ti hygienici. Žiletky něco stály a bůhví, jestli byly tehdy pořád k dostání.
Naštěstí dnes už holit vůbec nemusíme, obstarají to za nás kolegové „bárbeři“, kteří se v tom doslova vyžívají. Dělají z toho úplnou vědu a kolem toho všelijaké rituály, ale já jim to přeju a nezávidím, opravdu, věřte mi. Mně bohatě stačí, když musím občas nějakého zákazníka vzít strojkem. Jako sekačkou ho objet zprava doleva a kolem nosu a tam a zase zpátky. Je to velmi diskrétní služba, jen si to představte. Pohybuji se v nejbližší, takzvané intimní zóně a s celkem nebezpečným přístrojem manipuluji v oblasti obličeje. Sama se divím, že to po mně vůbec někdo chce. Ach, jak zlověstný mám u toho výraz, skřípu zuby a dokonce funím!
Jenomže někdy se stane, že vám vaše pojmenování, váš titul, pracně získaný, někdo pěkně vmete do tváře.
„Potřebuju teď hned oholit! Holíte?“ zaburácí chlapík od dveří.
„Neholíme!“ ozve se asertivně laděný hlas.
„Tak mě tedy aspoň ostříháte?“
„Bohužel, pokud nejste objednaný…
„Tak to jste prd holičství, když neholíte a ani mě neostříháte!“
Přesto – nebo právě proto – se nazývám holičkou, protože se mi to slovo líbí. Poněvadž mi náleží! Jen si to řekněte nahlas: Hrdá holička. Přece to zní daleko lépe, než nějaká čtyřslabičně nakadeřená – ka-deř-ni-ce Hrdá! Úplně se vidím, jak držím strojek za šnůru a mávám s ním nad hlavou! Je tady snad ještě někdo, kdo chce oholit? Cha cha, snad se nebojíte?
Až k nám někdy zavítáte, určitě nemějte obavy. Nebudu vás holit, proboha! Kdyžtak jen docela malinko na krku… No a pokud se vás manžel zeptá, jak to, že vám to dnes tak výjimečně sluší, můžete v klidu odpovědět:
„Ale, byla jsem u holiče přece…“ a bude to svatá pravda!
