Tuhle mi jedna zákaznice vysvětlila, co že dělá takový kouč. Kouč koučuje. Pomáhá otázkami nasměrovat vás do ideálních mezí. Rozhodně ale neradí, to prý nesmí. Takže je jasné, že já bych koučink dělat nemohla. Jako pokládat všelijaké otázky a naslouchat, to bych ještě zvládla. Ale neposkytnout žádnou zaručenou radu? Nemít na věc vlastní, objektivní názor? To se mi zdá snad až nemožné!
Na druhou stranu, doma i v práci se neustále někoho na něco ptám a někdy i naslouchám, takže by stačilo naučit se jediné. Neutrálně mlčet.
Jenomže – když o tom tak přemýšlím, ona nebude otázka jako otázka. V tom to zřejmě tkví, ono umění koučinku. Pokládat dotazy cíleně a rafinovaně. Rovnat je do řádku systematicky, jako singl ponožky, a čekat, že si k nim ten druhý sám najde parťáky! Že ho to navede a nasměruje, že pochopí smysl páru i jednotlivce, odlišnosti vzorků i velikostí a důležitost harmonie.
Představuji si nekonečnou řadu fuseklí, vyrovnanou doma na jógové karimatce. To aby mě netlačila kolena – a také proto, že lovit dvojníky v jógové pozici holuba mi připadá efektivnější. Kdybych zároveň aplikovala sofistikované otázky (sama sobě snad mohu, i když koučovat členy rodiny se nedoporučuje), mohla bych se i koučovat, a posilovat tak svůj vztah sama k sobě nebo pocit své hodnoty. Eventuelně vyřešit nějaké ty dílčí problémy.
„Co je pro tebe v této situaci nejdůležitější?“ pokládám si první a zásadní, citově nezabarvenou otázku. Snažím se vyvarovat toho, abych na sobě dala znát, co si o tématu sama myslím. Žádné subjektivní směřování!
„Tak nějak hlavní je výsledek, že…“ odpovím si, snad až příliš rychle a stručně „V téhle situaci je samozřejmě nejdůležitější najít…“ Ještě než stihnu dokončit větu, dojde mi, že to zdaleka nemusí být objektivní pravda. Dokonce ani subjektivní. Takže jinak. „Možná je dobré necítit marnost svého počínání…“ Jako když mi po hodině namáhavého třídění zbyde hromada neadaptabilních singl jedinců, kteří jsou sami o sobě i velmi hezcí a minimálně opotřebení. Někdy jim vyberu partnery s jinými genetickými předpoklady, ale o stabilitě takového vztahu není třeba diskutovat.
„Jaké vidíš možnosti tuto situaci překonat?“ Tentokrát neodpovím hned. Ale ne že by mi to nějak pomohlo. Přece nebudu sama před sebou něco skrývat!
„Inu, tak mě napadá – vyvarovat se toho a – netřídit!?“ Představuji si důsledky takového rozhodnutí. Zdají se mi skoro katastrofické. Vidím nejprve syna a vzápětí manžela, jak hystericky hrabou v koši na prádlo a v časové ranní tenzi marně hledají jakoukoliv svoji ponožku a k ní – můj ty bože – druhou!
„Dobře, zkusme tedy najít jiné řešení,“ neutrálně – jak jinak – pokyne mé druhé koučinkové já.
„Navrhnu poradu, jak situaci řešit?“ Schůze na téma ponožky a jejich efektivní třídění. Nabízím volné termíny, účast zdarma i občerstvení, ale nikdo se nehlásí.
„Zkus se zamyslet. Jaké jsou tvoje silné stránky, které bys mohla v této situaci využít?“
„Kreativita?“ Koupím každému členovi rodiny ponožky jiné barvy?! Eventuelně i zubní kartáček, ručník nebo spodní prádlo! Koučinkové já mi zírá do očí a bez emocí klade další divné otázky.
„Co ti brání v dosažení tvého cíle?“
Představa manžela, který si čistí zuby smaragdově zeleným kartáčkem v olivově zelených trenkách a brčálově zelených ponožkách. Ještě když ho vystřídá syn, připomínající šmoulu…
„Možná bychom se mohli střídat… v tom párování…“ zkusím to ještě. Ale je mi jasné, že ani tohle dlouhodobě neprojde. Přestože nejsem založením pesimista, v otázce třídění ponožek se přikláním k negativnímu hodnocení všech dosavadních řešení.
„Dobře, a co bys pro zlepšení tohoto problému mohla udělat? Jaký by byl tvůj první krok?“ nedá mi pokoj kouč amatér.
„Asi mě ta tvoje koučinková pomoc vážně dobře nasměrovala, děkuji,“ pokloním se vkleče na karimatce před čtyřmi úhlednými hromádkami a velmi neutrálně, jako že v klidu, pohlédnu na zbytek nezadaných a volně ležících jednotlivců. Vezmu igelitku a všechny je do ní naházím. Pak se zvednu a pomalým krokem zamířím ven z domu, přímo k popelnici.
Už už zvedám víko, když tu mi kouč za zády spustí mírumilovně: „Co ses zatím naučila z této nové zkušenosti?“ Zdá se mi, že se skrytě tetelí. Hledím do poloprázdné špinavé popelnice a ztrácím odvahu.
Zaklapnu víko a odnáším si igelitku s fuseklemi domů. Však to znáte. Co kdyby…
