Dlouhá fronta na nástupišti se klikatí jako had. Co nevidět ji autobus začne soukat do svých útrob. Sousto po soustu, pomalu a loudavě. Konečně i já se cpu uličkou mezi naditými sedadly, kde se vzduch ani nehne, a marně vyhlížím volný flíček.
Zbylo jen jedno místo, hned u dveří, trochu vyvýšené. U okýnka sedí paní robustnějších rozměrů. Na sedadle vedle sebe má položenou tašku na znamení, že si asi nepřeje, aby ji kdokoliv obtěžoval. Navíc si veze několik sazenic rajčat. Ty drží obřadně v krabici na klíně.
„Máte tu volno?“
„No vidíte, ne…“ reaguje neurčitě paní cestující.
„Prosím vás, a mohu si přisednout?“ zkusím přeformulovat dotaz. Tentokrát je odpověď téměř srozumitelná.
„Hm… jestli se vejdete…“
Krabice s rajčaty se natřásá v rytmu dechu autobusu. Majitelka sazenic funí ve vlastním tempu, a navíc se celá rosí – jako kdyby chtěla kolem svých rostlin udržet příjemné vlhké klima
„Jde se Mukařovská kecka, tak možná proto jede víc lidí…“ pronesu smířlivě. Vím to, protože se také hodlám zúčastnit.
„Ale prdlajs, tyhle jedou do Kostelce, na keramický trhy, to je každej rok stejný. To vám řeknu, to jsou normální Lurdy, v tomhle období,“ nenechá se zaskočit dáma s rajskými keříky.
„A kam jedete vy?“ pokračuji v rozhovoru v naději, že se atmosféra urovná.
„No za kamarádkou, na ty trhy! Jezdím tam každý rok. Ale letos jí vezu dárek, vidíte?“ přizvedne krabici s rostlinkami. „Ta bude zírat! Minule mi vykládala, jak by ráda pěstovala rajčata, ale že neví, jak na to. Tak jsem si na to včera náhodou vzpomněla, víte, vidim sazenice – a pink, řikám si, holka, ta bude koukat, že jo!“ zasměje se upřímně a je vidět, že se opravdu těší, až dárek předá. „Snad je dovezu! Aby se nezlomily, nějak jsem zapomněla, že na trhy je dycky takhle narvanej, a nějak mě to, víte co, no, naštvalo. Člověk holt, jak neni po jeho, že jo, no dyť to znáte, ne?“ zachechtá se opět kousek nad sazenicemi a omluvně se zapitvoří. „A kam vy, na výlet? Na pochod, že jo? Já vás tipovala hned, s tim batohem… no, já taky chodim, nemyslete, zrovna loni jsme letěli s kamarádama do Porta. Teda, řeknu vám, to sem si dala, ale bezvadný to bylo. Já šla i Camino, víte, do Santiága!“
Paní se usmívá a energie kolem rajčat jako kdyby se proměnila. Vůně dálek zasáhla i sem, do autobusu. Nějaký mladík dokázal pootevřít okýnko, které se zaseklo, a teplý čerstvý vzduch náhle voní po olivách a portském, stromy i tráva za okny autobusu se vlní, jako kdyby je ofukoval vlahý přímořský vánek.
„Víte, co bylo na tý cestě zajímavý? Dojdete do cíle a říkáte si, tak a jsem tu. Jenomže já si vám tam představila, co ty lidi, co chodili do Santiaga dřív? Před několika sty lety? Jako že se vyspali, pomodlili a šlapali zase zpátky? To vám řeknu, to mě napadlo až tam. Že oni to celý museli absolvovat dvakrát!“
Paní zmlkne. Taková myšlenka potřebuje prostor. Všude. Natož v plném autobuse. Ranní slunečno dohánějí malé mráčky. Ty se obalují jako cukrová vata na pouti. Rostou.
„Bude lejt,“ konstatuje paní.
„Jojo, hlásili, že po poledni…“ přitakávám. Je dobré občas s něčím souhlasit, i když máte třeba na ostatní věci jiný názor.
„A kolik jdete?“ zeptá se mě na poslední chvíli turistická matadorka, těsně před tím, než vystoupím, než se konečně nadechnu svěžího vzduchu, porovnám batůžek a převážu tkaničky, abych se včas zaregistrovala.
„Dvacet pět! Mějte se, nashle!“ stihnu ještě odpovědět, ani sama nevím proč. Nejspíš abych se vytáhla, aby si dokázala, že jsem taky dobrá, poněvadž ráno na autobusáku jsem si ještě myslela, že půjdu patnáct.
Jdu. Poslušně následuji fáborky. Střídají se s klasickým turistickým značením. Zřejmě náhodně. Manuál nečtu, jdu intuitivně, podle ostatních.
Prvních pár kilometrů se vine lesem, krajinou mého dětství, a tak se kochám. Nebudu vás tím obtěžovat, snad jen ten úžasný výhled za letištěm Osičany bych ráda zmínila. Je odtud vidět až na České středohoří. Navíc obří mraky dodávají scenerii parádní a dramatický výraz. Obdivuji malebnou krásu údolí řeky Šembery, pěšinky lemující vodní tok zatím působí spořádaně, vegetace bují a les voní.
První razítko a koláček na kontrolním stanovišti vystřídá druhé, zaslechnuté útržky vět se míchají a obloha tmavne. Zatím se nic zvláštního, co by stálo za zmínku, neděje. Jenom na třetím stanovišti si kupuji pivo.
Hned za razítkem s občerstvením se trasy oddělí. Pětadvacítka vede kus po silnici, ale jakmile překonám silniční tepnu, otevře les opět svoji náruč. Jenomže právě v tu chvíli jako kdyby někdo otočil vypínačem.
Příroda potemní a nebe se zatáhne tmavou roletou. Spustí se neobyčejně prudký déšť. Ve zprávách budou hlásit – přívalový! Cesta přede mnou se během chvíle změní v říčku. Pláštěnka se lepí na vlhké zpocené tělo a voda stříká do očí. Zvláštní tropický liják zasáhl Mukařovskou kecku! Anomálie – a právě dnes! Pod tíhou živlů, s hlavou skloněnou – tu pokoru vážně cítím – naberu směr. Náhlé poryvy větru zhoršily situaci, teď už je krajina podobná apokalypse. Fáborky zmizely v nenávratnu. Doufám, že co nevidět narazím na nějakou turistickou značku. Najdu svoji trasu. Jsem odhodlána vydržet! Cítím, že právě dnes jdu svoje Camino.
Nebe a peklo, v opačném pořadí. Slunce vysvitlo a černá temnota putuje dál. Na jejím konci se naparuje duha, směje se od ucha k uchu.
Stánky se po kalamitě vzpamatovávají, lidé vylézají a vzájemně si pomáhají. Někdo uklízí střepy, vylívá vodu z misek a otírá stoličku. Lurdy po dešti.
Svlékám pláštěnku, hodím si ji přes ruku a procházím pomalu náměstím. Na dolním konci se zastavím. Přede mnou se krčí v krabici, hned vedle misek a hrnků, několik sazenic rajčat! Jedna si dokonce hoví v parádním květináči.
„To prodáváte jako komplet?“ usměju se na paní ve stánku.
„Né, ty mi přivezla kamarádka z Prahy! Jenomže já na to nejsem, mně vždycky všechno zvadne. Ale když si koupíte květináč, rajče vám daruju, jako do adopce, víte?“ chechtá se vlastnímu nápadu. „Nebo i něco jinýho, klidně, podívejte.“
„Dejte mi tyhle čtyři malý hrnky a rajčata i s krabicí. Já se o ně postarám.“
„Vážně? No vás mi snad poslalo samo nebe!“
Sedím ve zpátečním autobusu a na klíně držím krabici s rajčaty. Moje Camino zřejmě doputovalo, kam potřebovalo. Tentokrát jsem si zabrala místo u okýnka já. Mobil v kapse zadrnčí.
„Dobrý den, tady Mukařovská kecka, my jen, že jste se nedostavila na čtvrtou kontrolu ani… tak to jsme rádi, že se vám nic nestalo! Kdyžtak to zkuste zase za rok… Třeba dojdete až do cíle!“
