Blog

Tak jsem včera zase nemohla usnout. Jako každý rok touhle dobou, což znamená těsně před začátkem nového školního roku. Moc to nechápu, zas takové trauma mi škola nezpůsobila. Přitom jak se přiblíží prvního září, vnímám, že mě zasáhne jakési napětí. Asi jako když do vás zezadu někdo jemně dloubá pravítkem. Nepatrně viditelný stres, takže neviditelný, asi jako lehce vygumovaná pětka v žákovské. 

Vše graduje v předvečer tohoto výjimečného dne. Většinou se vrtím v posteli a vzdychám, jako kdybych ráno měla psát diktát. Děsím se toho, že nezvládnu v rychlosti najít všechny prameny českých řek, že nedokážu spočítat, v kolik přesně vyjel druhý autobus ze čtvrté zastávky a kdy se potkal s projíždějící motorkou, která byla o 6 procent pomalejší… Nakonec se mi nepovede kotrmelec a na tmavě modrých trenýrkách se obtiskne bůhvíjaký flíček. 

Moje nejlepší kamarádka už se mnou neka. O prázdninách se potkala s Helenkou a pouštěly si Holky z naší školky a tancovaly u toho a teď mají podobné šaty a moc jim to sluší, ale já to na sobě vůbec nedám poznat, že se mi líbí, ty šaty, spíš se ušklíbnu, ať si nemyslí.

Možná bych se mohla kamarádit s Miluškou, je fakticky hodná, ta by se na mne třeba nevykašlala, ale ona moc nemluví a to mě neba. Všechny holky ve třídě už jsou jinak rozebrané. Nevím, proč zrovna já jsem taková divná. 

Najednou je mi trochu líto, že si nemůžu koupit nové voňavé sešity, pěkně si je obalit do hladkých plastových košilek, nalinkovat si okraje a psát aspoň na dvě nebo tři stránky krasopisně. Déle mi to stejně nikdy nevydrží. Ale co, letos to zvládnu. Budu prostě dávat pozor. Možná se zlepším a nebudu muset provádět ty čachry s žákovskou…

Tak teď už neusnu určitě! Polije mě nejprve stud a pak horko a vzpomínka vykoukne přímo z popelnice. 

„Kde máš sakra tu žákovskou?“ ptá se otec a já se mu divím, že ho to tak zajímá, je na tu moji žákovskou nějak zvědavý. Jenomže já nevím, kde přesně teď je. Takže fakt nelžu!

„Nevím…“ špitnu a trochu se třesu, je mi jasné, že už jsem v koncích, že mi není pomoci, všechno je špatně. Vyzmizíkovat – nebo vyhodit?! To je skoro jako nafackovat – nebo zabít. Tuším, že jsem zločinec a budu pykat. 

„Nelži!“ zaburácí otec a nebezpečně se ke mně přibližuje. Já nelžu a naopak se vzdaluji, jenomže už jsem těsně namačkána na radiátor, takže není úniku.

„Já fakt nelžu!“ vykřiknu z posledních sil, ale ani to nestihnu doříct a už se proud vzduch žene mým směrem, je to rychlost, s jakou přiletí první facka a jako když zapnete vysavač, s podobnou frekvencí a hlučností začnu brečet. 

„Neřvi! Dokud mi neřekneš, kde je ta žákovská, tak odsud neodejdeš! Rozumíš!?“

V krizových situacích existuje jakýsi bod zlomu. Je to okamžik, kdy už to (skoro) nemůže být horší. Tento moment zřejmě tehdy nastal. Takže se přiznám.

„Vyhodila jsem ji do popelnice!“

Trochu si oddechnu. Nemusím se demonstrativně hrabat v odpadcích, i když vím že zbytečně, protože popeláři vyváží v úterý. Také je mi jasné, že se zítra neuvidím ani s Helenkou ani s jinou školní kamarádkou, která se mnou zrovna momentálně kamarádí, neodnesu si domů svátečně nový rozvrh ani si nostalgicky neobalím učebnice do barevného voskovaného papíru; nesrovnám si pastelky v penále podle barev ani si nedám do kapsičky gumu, která voní jak žvýkačka. Ale na druhou stranu mi nehrozí ani žádné zkoušení u tabule, testy a pololetní písemky a dlouhé, předlouhé sezení v lavici…

Snad usnu…

Je krásné ráno, prvního září. Den s mašlí. Roztěkaně chodím po kuchyni, vařím si už druhé kafe a sleduji zprávy v televizi. Školáci už dorazili do tříd a pan prezident jim pěkně popřál. Koukám netrpělivě na hodiny, nechci volat moc brzy. Usmívám se a čekám. Až zazvoní.

„Ahoj babí! Tak už chodím do tý školy! Dneska jsme si jenom povídali a smáli se! A sedím vedle Helenky ze školky! Babí a víš, kolik už mám sešitů? Ale máma říká, že prý jste je museli nějak… oblíkat, teda zabalovat, to my nemusíme… Tak ahoj, já mám ještě nějaký úkol, aha, vlastně se tě mám zeptat, co tě na škole bavilo, na co si se nejvíc těšila?“

„Až zazvoní…“