Když se stane, že se zavřou všechny salony a kadeřnictví, můžete z toho  být smutní, můžete doma v obýváku nadávat,  cvičně dezinfikovat nářadí,  polykat antidepresiva, eventuelně sami sebe ostříhat, jelikož to se ještě smí. Já o tom všem napsala knihu. Ale nejen o tom, protože nic není samo o sobě. Většina příběhů přeci začala už dávno…

2. Intuice, hygiena a imaginace… ukázky z knihy

Moje hrdinka ještě nemá jméno. Z nějakého absolutně nepochopitelného důvodu jsem si dnes koupila černou roušku. S nepatrným drobným vzorem. Z dálky vypadal čistě a vkusně. Zblízka se ukázalo, že vzor tvoří malé lebky. Následovala chvilka zaváhání. Nejsem přeci žádná extremistka či zdivočelá politička. Jen zodpovědná holička, dotlačená do neuvěřitelných mezí. Ale cosi mě pudilo si ji koupit, nedalo se odolat. Báječně mi ladí s černými vinylovými rukavicemi. Pootevřu dveře. I přes bezpečnostní bariéry ke mně zavane nepatrný závan čerstvého vzduchu. Z dálky vidím přicházet zákazníka. Tváří se uctivě a spořádaně. Načechrám si krátké vlasy a uvědomím si, že mám být za co vděčná. Co kdybychom museli nosit i igelitové čepice? A co kdyby v rámci naší ochrany byla nutná další podobná tvrdá opatření? Například zákaz používání pomůcek pro ženskou intimní hygienu. Jediná možná ochrana by bylo sedět doma ve vaně. Všechno se dá přece rozumně vysvětlit, argumentace by spočívala v naprosto nových šokujících vědeckých poznatcích, jež zde nemohu prezentovat, neboť zatím jde o velice tajné a svým způsobem nebezpečné informace. Osvěžila jsem křeslo čerstvou dávkou řízného aerosolu a otřela madla papírovým ubrouskem. „Ta přehnaná hygiena nás zabije,” komentoval moji snahu nový zákazník a já se na něj mile usmála. „To máte pravdu,” já na to a vydezinfikovala jsem pro jistotu i hřeben a nůžky. „Prý už vám ty štíty brzy zruší,” začal znovu zákazník a tvářil se podezřele neutrálně. Ucítila jsem, dnes již podruhé, zvláštní jemné vibrace. Že by intuice? Narovnala jsem štít a zaostřila zrak. „To vám tady hučí rádio?” Zeptal se znova, tentokrát na jiné téma. „Nevím, co myslíte, asi pračka. Pereme teď více, tak se omlouvám, pokud vás to ruší.” „Aha, pračka. Ale já slyším i rádio.” „Možná z naší šatny. Sice jsou dveře zavřené, ale možná máte vynikající sluch. U těch uší to stačí?” Objížděla jsem strojkem nehezky zarostlé okolí uší. „Ano, děkuji.” Gumičky za uchem vadí, ale já to neřeším. Zatím se nikomu nic neustřihlo. Teď jsem však pocítila silné nutkání. Natáhnout gumičku, ještě víc… a pustit! Zákazník se tvářil neurčitě a já čekala, co se stane. Dlouho něco hledal ve své příruční tašce. Má předtucha nejasně sílila. Cítila jsem jasné varovné signály, všude kolem mě bubnovaly na poplach imaginární hlídači požárních a poplachových směrnic, kontroloři IČO živnostníka a IČO provozovny, hygienických předpisů a dalších předpisů o bezpečnosti práce. Výstražně svítil i seznam věcí z lékárny, dva druhy dezinfekce na povrchy – hlavně je střídat… A rádio zavírat, ručníky skladovat uzavřené, koše používat uzavíratelné, koš na prádlo s víkem. Předpisy mi poletovaly kolem hlavy a výstražně blikaly. Zákazník otálel s placením. Napětí rostlo. „Chcete platit hotově, nebo kartou?” vydechla jsem z posledních sil v předtuše jasného konce. Teď vytáhne pistoli a ukradne mi všechny fény i strojky a snad i veškeré blond barvy včetně regeneračních masek… pro jeho přítelkyni! „Mohu hotově a nic mi nepište.” Vyndal peněženku, kterou tak dlouho hledal, a čekal, co na to já. Zareagovala jsem okamžitě a namačkala cifru na svém zánovním terminálu. Potvrdila zelené tlačítko hotově. Vyjela stvrzenka pro obchodníka a vzápětí ta pro zákazníka. Podala jsem mu ji obřadně. Ani nemrkl. Okamžik magický a neopakovatelný. Zákazník vypadal stejně nenápadně a rafinovaně jako revizoři v metru. Moje předtucha se vyplnila! Vznáším se na vlnách magie a spirituality. Libuše, ty jediná mi můžeš rozumět! Byl to opravdový kontrolor! Kontroloval, zda vydávám účtenky! Moje funkční nepovinné EET ho doslova omráčilo. Neví, že miluji, jak ty papírky vyjíždějí ze stroječku. A samy se sčítají. Jakmile odešel, strhla jsem štít i roušku a ze zadního kýble v úklidové komoře vytáhla vánoční punč. Nic jiného k pití jsme v té chvíli v kadeřnictví neměli. Pak jsem se postříkala dezinfekcí. Pro jistotu.  

…Nakonec bylo všechno jinak. Stačil jeden jediný výlet autem na Šumavu. A jako kdyby se nad vámi zavřela hladina. Je vám osm a vy ještě neumíte plavat. Jako když ustřihnete panence vlásky a ony už jí nikdy nedorostou. Všechno naráz skončí a nikdy už se to nevrátí. Tváře se vymažou, historky jedna po druhé vymizí, až zůstane jen docela malá hrstka vzpomínek, co by se vešla do dlaně nebo nejvýš do papírového kufříku na výtvarné potřeby. Třeba jak se narodila Lenička. Maminka stojí v porodnici na chodbě, má barevný župan a v náručí drží miminko. S černými vlásky. Usmívá se, ale do tváře jí nevidím. Ležíme v nemocnici. Všichni čtyři. Růženka spí, je jako princezna. Vůbec se nehýbá. Jiřík a já máme na rukou sádru. Lenička si hraje. Je ještě malá a ničemu nerozumí. Ani já nevím, co si počít. Ale už nebrečím. Pak přijde sestřička a je na nás moc milá a hodná. Všichni jsou na nás hodní. Ten čas v nemocnici mi splývá do několika obrazů. Koukám z balkonu na protější pavilon. Tam asi leží maminka s tatínkem. Určitě nás také pozorují, jako my je. To si představuji často. A sestřičky nám dovolily jim pomáhat, povlékáme peřinky. To nás baví. Ale pak se ošklíbáme nad haší a křičíme: „Kaše s haší! Bluééé!“ A ještě se tomu smějeme. Na návštěvu chodí babičky a dědové, ještě všichni, postupně a střídavě. Nosí nám dobrůtky a říkají, jak se má tatínek. Že už je po operaci. A že asi bude chodit. A pak jednoho dne přišla babička Vlasta a byla celá v černém a brečela. A od té doby už bylo všechno jinak. Od té doby už nemáme maminku. Hladina zamrzla, napořád. Už mě nikdy nepohladí, neusměje se na mě, ani se jí na nic nezeptám. A jako by to nestačilo, moje mysl se zatvrdila a ledovou skořápkou zamkla vše, co se stalo před nemocnicí, snad aby mě ochránila, ale to já nechtěla, o to jsem vážně nestála! Proč si toho Růžena tolik pamatuje a já skoro nic? Mami, to fakt není spravedlivé! A je mi to líto. A chce se mi brečet!