Čtení na dlouhé coronavirové večery

  • Rubriky příspěvkunovinky

Příběhy z kadeřnictví. Nic nepotěší vaši náladu víc, než optimistické vyprávění zákaznic, které jsem od vás vyslechla a samozřejmě upravila..

Kniha: „Holičské povídky“

Matylda Monika Hrdá

Pan Veselý a paní Slámová, když den nestojí za nic… ukázka z knihy:-)

Není každý den veselý a radostný, plný štěstí a pozitivní energie jako televizní program na Silvestra. A nebo je, ale ne pro každého. Jako si ráno vyberete tričko či sofistikovanější kousek oblečení dle počasí a nálady, lze totéž učinit i s emocemi, rozpoložením či psychickým naladěním. Prý.

I ten strojek dnes kňourá. Chce do nabíječky. Pračka už to vzdala. Dopípala a mlčí, nacpaná k prasknutí. Nikdo na její úpěnlivé volání nereagoval. Nebyl čas.

„Tak co, jak se máte?“ ptám se s opravdovým zájmem pana Veselého.

„Ale, blbě…,“ odpoví, zřejmě po pravdě.

„A co byt, už máte?“ vzpomenu na předešlou rozpravu. S panem Veselým se vedou rozhovory jako s člověkem, co se chystá na Nuselák, ale ještě před tím chce matce vymalovat špajz.

 Byt už shání  přes rok a stále nic nemohl najít. Nic, co by mu vyhovovalo. Pan Veselý je náročný zákazník.

„Ale jo, už něco mám…,“ vzdychne a hledí na sebe do zrcadla. Jeho výraz  připomíná přetaženého školníka, který pochopil, že do školy chodí převážně děti.

„Takže už máte byt, no konečně se vám to podařilo!“ nevšímám si jeho  škarohlídského rozpoložení. 

„To je skvělé, ne?“ snažím se vehnat do rozhovoru alespoň náznak pozitivní myšlenky. 

„Hrozný.“

„Aha. Nějaký problém?“ ptám se a předem je mi jasné, že nesnází bude víc. Možná i nějaká hororová zápletka…

„Je moc velkej!“ tak to je vážně potíž. Velký byt, to bude asi stát peněz, a té práce, jenom těch podlah… a malování… a toho nábytku, brrr!!!

„Je velkej a před rekonstrukcí. To máte podlahy, výmalba, kuchyň, dvě koupelny, nábytek… to je peněz…“

„Ale je hezký, ne, když jste si ho vybral?“ nedá mi to…

„No, protože to byla výhodná koupě. A člověk si to zrekonstruuje podle sebe…Ten člověk, co to prodával byl asi mírně dementní nebo závislý na automatech, potřeboval to rychle prodat a šel pod cenu.“

„Ale tak to je skvělé, ne?“

„Nevím, co je na tom  pozitivní, leda snad ta cena, jinak je to samá práce. A ty řemeslníci dnes nevědí, co si za to říct. Ještě, že si toho dost udělám sám. Třeba truhlář si za kuchyň řekl padesát tisíc!“

„Aha a nebyla by levnější Ikea?“

„Byla, ale já mám speciální rozměry a potřebuji to na míru. No, stejně to asi nevyjde, většinou to nesedí, hned napoprvé, už vidím, že to budou předělávat. S tím bude zas potíží…

„Pane Veselý, s vámi je člověk pět minut a hned má veselou náladu.“

„Jo, to mi řikaj.“

„A co děti? Dobrý?“ zkusím to ještě…

„Hrozný…“

„Starší je nemocný, mladší pořád zlobí. A furt je na počítači. Manželky už jsou z nich na nervy.“ pan Veselý má totiž dvě exmanželky. Vlastně bych je ráda poznala. Nedovedu si představit, že s ním někdo vydržel… I když třeba jen chvíli.

„No jo, kluci, oni z toho vyrostou…“

„Nevyrostou. Já se s bráchou taky nebavim.“

„Aha, to je život, co?“ poznamenám jen tak, protože nic lepšího mě v tu chvíli nenapadne a už mám skoro hotovo. Škoda. Třeba bych se dozvěděla, co strašného pana Veselého ještě potkalo. Nebo čeká. Popřípadě obojí. 

„Bude vám to takhle stačit?“ ometám vlasy z krku štětkou a tvářím se jakoby nic. Trochu se i usmívám. Mám k tomu důvod. Nebydlím s panem Veselým.

„Jo, to je dobrý.“ 

Tak alespoň něco.

Jdu pověsit ty ručníky…

Ručníky vzorně visí. Jeden vedle druhého, pěkně spořádaně. Moje babička by měla radost. Nutila mě přehazovat ručníky přes sušák (tyčky typu vějíř) vždy přesně vyváženě, ne nijak šišatě, či šejdrem. To pak nazývala „opilý ručník“ a mě to nebavilo, dávat si pořád pozor na kdejaký nerovný cíp… Někdy, přiznávám, můj opilý spadl na zem, jak byl pod obraz.

Mezitím, co pan Veselý kontroluje tři vlásky za krkem, které mršky propadly i skrze velmi utaženou  pláštěnku, vyřídím dva telefony a umyji vlasy paní Slámové. Ta si na mě vymyslela výživný úkol. Trvalou.

Paní Slámová je komplikovaný případ. Komunikace s ní není jednoznačná a často si sama nejsem jistá, jestli ji správně chápu. Ale co se vlasů týká, je to jasné. Dokonce se nebojím říci, že plně vystihují  její jméno. Jsou slabé, nepružné, leklé, zplihlé, matné. Bez energie. Paní Slámová je pak doplňuje svojí kritičností a věčnou lehkou nespokojeností. Jinak umí být i milá, vtipná, má přehled… 

„Tak jsem tu vilu prodala. Ale byla s tím hrozná práce. Pojedu si alespoň odpočinout do Japonska. Nebo na někam na Sicílii, ještě nevím.

„Asi dáme tyhle natáčky, ať to není moc…“

„Ale to Japonsko mě minule otrávilo. Byla tam nějaká ženská a tak divně mluvila, tak nepříjemně… Jenže to si člověk nevybere. Možná bych ještě mohla zajet někam na hory…

Ale samotnou mě to nebaví. A ten, co jsme se minule seznámili přes seznamku, je na nic. On je milej, hodnej, pomůže takhle něco v domácnosti, ale jinak nic! A to už se známe asi tři měsíce. On je vám schopný půl hodiny řešit, jestli má chřipku nebo virózu. Ale mě to nezajímá. Já chci, aby mě vzal někam ven.“

„Netahá vás to?“

„Ne, dobrý. Asi tam ještě jednou půjdu, do tý seznamky, naposledy. Ale to je výčet zoufalců, to kdybyste viděla! Já myslim, že v mém věku už se prostě chlap nenajde. Tenhle poslední mě fakt štve, že nic. Jinak by byl totiž dobrej… Tak proč tam teda  chodí, do té seznamky, když pak nic? Ale některý jsou otřesný…“

  „A jak to jako probíhá, v té seznamce?“

„Normálně, máte několik setkání, krátký rozhovor, pořád to samé. Je to sice podle věku, ale mně připadá, že se na to příliš ohled nebere…“

„Aha…“

„Já nevím, ta moje kamarádka Jana, jak k vám také chodí, s těmi delšími vlasy… Ty jí teda moc nesluší, měla by si to zkrátit, co myslíte? Tak ona také nemá chlapa. Jana na to jde takovou tou přírodní cestou, jenom chodí mezi lidi, na různé akce, koncerty, vernisáže. A já se snažím  přes ty seznamky. Každá zkoušíme jinou metodu a výsledek? Stejný. Ani jedna nic…“

„Tak hotovo, teď asi tak patnáct minut a pak se na to mrkneme.“

„Bezva, uvaříte mi kafíčko?“

Nakonec ještě volala ta těhotná zákaznice. Že prý se objedná na  barvu. Tak mě napadlo, že pořádně vyvětrám…

 

14. Příběh paní Slámové, které praskla trubička a tak si šla koupit knihu…

 

Tak  dnes naposled! Mám to zamluvené na 18:00. Jdu tam a jestli to nevyjde ani napotřetí, už tam nejdu. Dávám tomu poslední šanci. Říká se třikrát a dost. Možná se to takhle nemyslí, ale to nevadí. Já když se pro něco rozhodnu, tak si za tím stojím.

Chtěla jsem si ještě umýt vlasy. Jenže jak jsem je namočila a přešamponovala, stalo se něco zvláštního. Podívala jsem se do zrcadla. Docela jsem se lekla. Vypadala jsem jako ovce, která zmokla a děsně se něčeho lekla. Poněkud jsem znejistěla. Možná trochu víc. Vůbec jsem si nebyla jistá, zda to sama dokážu vyfoukat. Ach jo. Co jsem si to zas vymyslela. Alespoň nebudu zplihlá. Nevěřícně zírám na načechrané chroští. Zpacifikuji ho jen částečně. Jak to, že to nejde pořádně vyfoukat? Když jsem šla z kadeřnictví, vypadala jsem přeci  normálně!

Jenže to byl jen začátek. Některý den je zkrátka méně vydařený. Nevím, co to přesně způsobilo, ale výsledek byl jasný. Během poměrně krátké doby bylo v mé kuchyni asi tolik vody, že kdyby zmrzla, dalo by se tam  už slušně bruslit. Praskla mi nějaká trubka v kuchyni. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde se vypíná hlavní uzávěr vody. Podařilo se. Stála jsem v mokrých ponožkách v kuchyni. Na hlavě kučeravý drn. Za dvě hodiny jsem se měla seznamovat v seznamce. Byla jsem tam už zaregistrovaná. Počítali se mnou…

Začala jsem zběsile vytírat. Až jsem se z toho zpotila. Zpocený chundelatý ratlík nemůže do seznamky. Vzdala jsem to. To nemohu stihnout. Pak mě napadla spásná myšlenka. Co kdyby tam za mě šla náhradnice? To přece vůbec nevadí! Nezadaná žena podobných zájmů a vzdělání, stejného věku! Moje kamarádka z vejšky, Jana!

Nejprve jsem volala Janě a pak hodinového manžela. Našla jsem ho na internetu. Priority mám jasné. A nejsem žádná hysterka. Hodinový manžel přislíbil přijít ještě dnes večer. S Janou to bylo horší, moc se jí nechtělo.

„Jani, o nic nejde, já vím, že na to moc nevěříš, ale je to škoda, nechat to propadnout… ti chlapi tam přijdou, a…“

„Ono jich bude víc?“ ulekla se Jana

„Já nevím přesně, asi pět… s každým máš chvíli povídání u stolku a pak jdeš dál. Když se ti žádný nebude líbit, vůbec to nemusíš řešit…“

„No a jak se to jako prakticky, když by náhodou…“ aha, už o tom přemýšlí, to je skvělé…

„Dostaneš pak kontakty a pokud bys měla zájem, můžeš poslat mail tomu, kdo by tě zaujal a obráceně… pokud ty někoho zaujmeš, může ti napsat. Pak už je zase na tobě, zda odpovíš…  Je to bezpečné, teda myslím… Sice je velmi málo pravděpodobné, že by tě někdo zaujal a připrav se na exoty, ale zase může být i sranda… a náhody se dějí… prý…“

„Ale tak jo. Pro jednou, vždyť o nic nejde… a v kolik tam mám být?“

„No v šest,… stíháš?“

„Tak snad ano, ale nemám udělané vlasy!“

 

Tak to bychom měli… Otočila jsem se směrem ke kuchyni a dala se do vytírání. Bylo mi to všechno sice trochu líto, v jaké jsem se ocitla situaci, ale zároveň jsem měla radost, že to Jana vzala. Vždycky tím totiž opovrhovala a vyznávala jen „přirozené“ seznámení. 

Vyždímala jsem hadr a pocítila zvláštní, jakoby žárlivý pocit. Co když jí to vyjde? Myšlenku jsem zapudila a dál horečně vytírala. Konečně to začínalo být trochu vidět… Ještě že bydlím v přízemí, pomyslela jsem si. 

„Dobrý den, tak co tu máte za apokalypsu?“ zeptal se pan instalatér a tvářil se  impozantně hororově. Jakoby incident vznikl v bytě jeho maminky.

„Nevím, něco mi prasklo…“ zamumlala jsem narychlo a trochu se začervenala, jak hloupě jsem se vyjádřila. Naštěstí mě nechytil za slovo.

„Tak se na to podíváme, na tu katastrofu…“ a pohlédl mi do očí. Možná o něco výš!

„Tak co, půjde to opravit?“ nesměle jsem se optala po chvíli.

„Ne, už asi nikdy nebudete moct umývat nádobí…“ odpověděl suše a mně chvíli trvalo, než jsem to pochopila.

„Aha, tak to není zas takový problém, hlavně abych tu neměla potopu.“ odpověděla jsem.

„Nebojte, něco s tím provedu, ale poteče vám zatím jen studená,“ pravil opět tak zvláštně pesimisticky. Jakoby mi oznamoval, že mi omylem přejel kočku. 

„Tadyta  pancéřová hadička, vidíte? Urezla. Já vám dám tady zátku, ale nemám s sebou náhradní hadičku. Vydržíte?

„Co?“ nechápala jsem, co přesně myslí. Jasně, že vydržím. Už jsem vydržela pět let. Bez chlapa. Takže vydržím i další rok…

„Tu studenou, v kuchyni. Já bych se stavil třeba zítra, když to stihnu…“ utahoval tam dole pod dřezem něco a já přemýšlela, do kolika kuchyní různých bezradných žen se denně podívá…

„Nemyslete, že dělám jenom tohle,“ utrousil jako odpověď na moje myšlenky.

„Dělám i mnohem horší věci…“ pronesl ještě. Asi mě to mělo zaujmout. Možná čekal, že se ho zeptám, co tedy ještě dělá. Ale nechtěla jsem na takovou hru přistoupit. Mě to přece nezajímá…

„Ani se neptejte…“ pokračoval. A já se neptala. Ale zvědavá jsem byla. 

„To byste nevěřila, co všechno po mě kolikrát lidi chtěj…,“ namítl ještě a začal si uklízet nářadí. 

„Kolik vám dlužím?“ vyhrkla jsem, bylo jasné, že se má k odchodu.

„Zítra to vyřešíme, přinesu tu hadičku.“ 

„Dobře, v kolik asi tak by se vám to hodilo?“

Vzdychl a chvíli mlčel. Možná ho zítra čeká pohřeb kamaráda. Nebo oslava narozenin vlastní tchyně. Možná se mu přemnožily rybičky v akváriu. Nevím, co tak hrozného ho postihlo.

„Mohla byste zase takhle v podvečer? 

„Určitě. Klidně přijeďte zítra takhle kolem šesté.“ nic nemám. Nikoho nemám, času mám spoustu.

„Dobře. Snad se tedy zítra uvidíme…“ jeho oči mi ještě řekly – pokud nezemřu náhlou neočekávanou smrtí, pokud mě neuštkne had, který uteče sousedovi nebo mě nezajede motorkář, který pojede na rande za kamarádkou své přítelkyně… Těžko říct, na co myslel. Ale tvářil se neuvěřitelně pesimisticky. Svým způsobem mě to fascinovalo…

„Tak snad…“ nedalo mi to a podala jsem mu melancholicky ruku. Přijal ji.

Prasklá hadička se vyřešila a pan hodinový manžel mi ještě řekl něco důležitého. Prý, kdyby zas přišla nějaká frustrující situace, mám se něho KLIDNĚ obrátit. Prý kdykoliv. 

Jana volala hned druhý den. Byla nadšená. Seznámila se s Jaromírem. Vyprávěla mi, jak byl milý a příjemný, vtipný a takový jako fajn. Vypadá dobře, je urostlý, vyšší postavy. Husté, šedivé vlnité vlasy a upravený plnovous. Měl na sobě pěknou košili a džíny. Voněl. Rád cestuje a jezdí na kole. Hraje na kytaru a na varhany. Vlastní prosperující firmu. Je vdovec. Víc už jsem vědět nepotřebovala.

Pocítila jsem nutkavé frustrující vibrace. Naprosto mě ovládly. Seděla jsem ve své perfektně vytřené kuchyni, kde tekla jen studená. Na hlavě se mi kroutila krepová koudel, zábly mě nohy a byla jsem sama na sebe naštvaná. Můj svět se stáhl do malého uzlíku bezmoci, beznaděje a sebelítosti… 

Janě to samozřejmě přeji. I když, pochybuji, že bude opravdu tak úžasný, jak tvrdí. Znám Janu. Je přehnaně důvěřivá a idealistická, nemožně optimistická… Tihle chlapíci ze seznamky. Vždyť to zná, jde jim jen o jedno. Na nějaký příjemný delší vztah je neužije. Tak samozřejmě, existují výjimky, kteří  se naopak  nezmohou na nic. Ani po třech měsících!

Člověk si nevybere. Jeden horší než druhý. Každý nějakým způsobem divný. Jeden  například vyprávěl, jak nechápe, proč by měl o víkendu jezdit někam pryč. Ještě když je na silnicích takový provoz. A lidi. Všude je prý spousta lidí, lepší je být doma a sledovat Simpsonovi. Další zas mluvil jen o penězích, jachtě a svém psu. Nějaké úžasné neobvyklé rase, kterou si rozhodně nepamatuji. Pokud pominu téma uprchlické krize. Ta ho zřejmě trápila hodně. Ale ne že by mu těch lidí bylo obzvlášť líto. Ten předposlední, chvíli se zdálo, že bude normální, ale když během večerní schůzky ve vinárně, stačil vyřídit dva telefonáty se svojí matkou a nedokázal si vybrat z obvyklého menu, rychle jsem zbystřila a vycouvala. Dalo by se říci, že potkávám jednoho exota za druhým. Jakoby všichni soutěžili s mým ex manželem, kdo bude úchylnější. Ten se dal na duchovní život. To by mi samozřejmě nevadilo, ale mělo to své důsledky. Nejprve si čistil čakry a meditoval. Nemohl chodit do práce, jelikož ho to odvádělo od duchovního k materiálnímu životu a činilo nečistým. Když  se pak po nějakém čase  pročistil, našel si o dvacet let mladší. Teď má dvě malé děti a já mu to přeji. Když ho náhodou potkám, vypadá dost zuboženě. Nevyspale a strhaně. Jenže já nevypadám o moc líp. 

Šla jsem  na chvilku ven. Potřebuji čerstvý vzduch i myšlenky. Potřebuji toho víc, už několik let, ale s tím teď nic nenadělám. 

Jela jsem bezmyšlenkovitě do centra. Vystoupila jsem  na Můstku a napadlo mě, že bych se stavila v Luxoru. Koupím si nějakou knížku. To je nápad. Nějaká nová energie, cokoliv nového je lepší, než nic. Kupodivu tam bylo dost lidí a turistů. Procházela jsem se mezi stovkami titulů a vzpomněla i na toho, který je teď doma a sleduje Simpsonovy. Alespoň v jedné věci se shodneme. Hlavou mi prolétlo, že asi bude těžké, něco vybrat. Po chvíli mě ale zaujal titul. Sebelítost. Vlastně  se to jmenovalo „Prď na sebelítost“, ale to první slovíčko bylo docela maličké. O něco větší bylo jméno autora, příjmení, které jsem nedávno někde zaslechla. Vzala jsem knihu do ruky a otevřela přebal. Píchlo mě u srdce. Byl tam. O něco mladší, ale byl to on! Psycholog a psychiatr, člen spolku  pesimistů, spisovatel a – občasný hodinový manžel, Jiří Veselý. Prý ho to inspiruje a nabíjí energií!

Stála jsem uprostřed obchodu a přemýšlela, zda si mám raději koupit knihu, nebo připravit na večer nějaké občerstvení. Udělala jsem pro jistotu obojí. Pesimistu jsem ještě neměla, tak proč to nezkusit. Beztak jsou všichni chlapi nějak divní. A většina vztahů skončí špatně. Možná si budeme rozumět…